Spoutaná realita
Než se z malého dítka stane dospělec, musí vstřebat slušný soubor příkazů a zákazů. Čím vyspělejší je společnost, tím více jich je - a dá se říct, že jich neustále přibývá. Odevšad na nás útočí rady a pravidla, která mnohdy popírají to, co známe z dřívějška a snaží se nás přesvědčit, že jen s jejich dodržením můžeme prožít šťastný život. Začíná to v podstatě už před narozením človíčka - tedy v době, kdy nerušeně dlí v temnotách matčina těla a všemi silami se připravuje na ten krásný svět, který ho čeká venku. Jeho rodiče zatím neúspěšně čelí toku informací ze stran lékařů, výživových poradců a zkušeného příbuzenstva, které radí obvykle protichůdně - co jeden potvrdí, druhý vzápětí popře. Zploditelům z toho jde hlava kolem a většinou se snaží dodržet vše, co je doporučováno - pak ovšem ve své naivitě hledají další rady a zjišťují, co všechno asi dělali špatně. Nejhorší je, když si pak za pár let po narození potomka přečtou nějakou chytrou příručku, v níž tehdy doporučované bude nyní zavrhováno jako škodlivé pro dítě. To pak může u milujících rodičů způsobit slušné trauma.
Když se mládě narodí, téměř vzápětí se ho snažíme sešněrovat do jakýchsi tabulek. Nejprve jsou to tabulky dovednostní, v nichž se píše, v kolika týdnech se musí usmát, kdy poprvé zvedne hlavičku nad podložku a v kterém věku je nejvhodnější začít s vysazováním na nočník. Některé maminky berou porovnávání jako sport a soutěží s ostatními o metu nejinteligentnějšího a nejšikovnějšího dítka - což ovšem může být narušeno, pokud se potomek z nějakého důvodu nevyvíjí tak, jak je od něj očekáváno. Pak takoví rodiče chodí pro radu k lékařům, jsou celí ustaraní a snaží se ze všech sil, aby se deficit srovnal. Přitom je jisté, že jsme se nenarodili podle kopíráku a každé dítě má své rezervy jinde.
Zdravý človíček, jenž se úspěšně probojoval všemi tabulkovými mírami, váhami a dovednostmi, je vzápětí šněrován dalšími konvencemi. Musí se totiž při tom všem ještě učit vše, co se smí a nesmí - přičemž toho, co se ve slušné společnosti nesmí, prudce přibývá. Dítě je jako nepopsaný list a všechno do sebe vstřebává. Samozřejmě nejvíc to, co je zakázané - takže neslušná slůvka, která před ním vypustíme, bude umět jako první. Těžko mu vysvětlíme, že to, co nechceme, sami děláme - jen z pozice dospěláka si to umíme omluvit. Jenže my, spoutaní konvencemi a příkazy, dobře víme, kde si můžeme ulevit. Mládě ve své upřímnosti klidně použije vulgární výraz, kterým jsme doma ocejchovali tetičku či sousedku, a vmete jí ho do očí, když to nejméně čekáme.
Nejhorší období ovšem přijde, když z tepla domova zamíříme do výchovných a vzdělávacích zařízení. Pokud nám něco doma procházelo, tady už to nejde. Však také někteří rodiče dětem rádi školkou a školou vyhrožují a říkávají: "počkej, tam ti dají, tam teprve uvidíš..." No a dítě vidí. Všude se po něm vyžaduje naprostá poslušnost a vlastní názory se většinou odsouvají jako nevhodné a zbytečné. Škola potlačuje kreativitu ještě víc a vyžaduje biflování pravidel a pouček, přičemž ti, kteří se jim nebrání, bývají nejvíce ceněni. Dětem bývá naléváno do hlav to, co vymysleli jiní, aniž by se po nich chtělo vlastní myšlení. To je naopak bráno jako škodlivé a nežádoucí a mnohdy děti, které pronáší své názory, jsou považovány za problematické.
A to vlastně pokračuje i v dospělosti. Naše myšlenky utváří plíživě to, co je nám předkládáno. Čteme pečlivě vybrané informace, které jsou pro nás shromažďovány - a aniž bychom o probírané události něco věděli, tvoříme si podle nich Názor. Zatímco v dávných dobách bylo zvykem pustit se do světa a všechno si osahat, dnes se spoléháme na virtuální zdroje. Pokud má člověk něco podloženo vlastní zkušeností, není tak jednoduché ho zviklat. Jenže dnes nemusíme chodit do světa, svět přijde za námi - díky zprávám, novinám, internetu. V jaké podobě k nám svět chodí, o tom si asi povídat nemusíme. Lidé, kteří se bojí, jsou nejlépe manipulovatelní.
Je to pochopitelné - máme strach o své zdraví, rodinu, peníze. A všude kolem nás jsou vyškolení, fundovaní poradci, kteří nám říkají, co máme dělat, abychom si zdraví, rodinu a peníze udrželi. Čím je svět kolem nás komplikovanější, tím více jich potřebujeme, protože nejsme zvyklí přemýšlet. Vždycky to za nás dělal někdo jiný - rodiče, učitelé, šéfové v práci, politici. Ti všichni nám říkali, co máme dělat, abychom se stali... ne snad šťastnými, ale schopnými obstát. Jak říká Dušek - být Někdo - jako bychom snad předtím nikým nebyli.
Komentáře
Okomentovat