Jak nemyslet, aneb potřebuji dovolenou
Při svém zaměstnání si občas dovoluji "vypnout mozek". Je to hlavně v situacích, kdy provádím rutinní úkony, které mám zažité - a to pak s chutí nechávám myšlenky bloudit v jiných sférách. Jenže takových situací není mnoho, protože pokud člověk pracuje s lidmi a pro lidi, musí být převážnou část své pracovní doby ve střehu. Většina mých klientů si chce povídat, takže musím volit adekvátní odpovědi - ale pokud už po desáté na otázku "Jak je venku" odpovídáte s úsměvem (a uvařeni ve vlastním potu) "Krásně svítí sluníčko", může se vám za nějaký čas stát, že si budete připadat lehce dementně.
V uplynulých týdnech jsem na tuto otázku odpovídala denně tak třicetkrát a nejméně třicetkrát jsem připojovala rady typu "Dodržujte pitný režim," a stesky ohledně zdravotního stavu jsem těšila tím, že jakmile se ochladí, bude určitě lépe. Připojovala jsem k tomu informace o počtu stupňů na teploměru, o pohybu bouřkových mraků, (které se nám úspěšně vyhýbaly), stupni zátěže na lidský organismus i o stavu plodin na českých polích. I přes situaci, kdy se můj mozek úspěšně zavařoval a neprodukoval téměř žádné myšlenky, jsem byla schopna vyloudit na tváři poněkud strnulý úsměv a povzbudivě hovořit na téma ochlazení.
Bylo to svým způsobem osvobozující - v tropickém počasí si můžete sem tam povzdechnout, jak moc je vám horko (což nikoho nepřekvapí) a možná vám některé soucitnější povahy nabídnou i minerálku, případně vás alespoň politují. Čím hůř vypadáte, tím větší lítost vzbuzujete (což může být časem otravné) a věřte tomu, že po dvacátém vystoupení z rozpáleného auta na prudké slunce budete vypadat hrozně vždycky. A bude vám to upřímně šumafuk. Mezi mými klienty jsou ovšem i takoví, pro něž je počasí jedinou berličkou, která je spojuje s okolním světem. A nebo možná neví, na co jiného by se zeptali. Například taková paní Tonička, o níž už jsem tu kdysi psala.
Pětadevadesátiletá paní s drdůlkem a stále vyděšeným pohledem žije mimo realitu už hodně dlouho. Minimálně tak dlouho, co ji znám - což bude už určitě tři roky. Na svůj věk je fyzicky velmi čiperná a pohyblivá, ale paměť jí neslouží. To by nebylo nic až tak divného, jenže ona už ignoruje i základní fyziologické potřeby, jako je například jídlo a pití. Jediné, co ji ještě zajímá, je počasí a kupodivu i luštění křížovek, což ve mě vzbuzuje otázky ohledně fungování mozku v tomto stádiu, kdy si člověk nepamatuje téměř nic.
Pokud se dostanete až k neuvědomění, že vůbec máte jíst, potřebujete někoho, kdo to dělá za vás. Chodím každé ráno k paní Toničce, abych jí nachystala snídani a dohlédla na to, aby něco snědla. Je to totiž problém - i když na otázku, zda by si dala kakao nebo čaj, dokáže odpovědět - vzápětí netuší, že ten hrnek kakaa a nakrájené pečivo je její a může si ho sníst. Po několika ubezpečeních, že se jedná opravdu o její snídani a že si má sednout za stůl, se paní Tonička nechá přemluvit a pustí se do jídla - a já ani nedutám, abych ji zbytečně nerozptylovala. Připadám si někdy jako ve školce, kde děti pro hru odbíhají od stolečků se svačinou - paní Tonička mi totiž také odbíhá ke křížovkám, případně sleduje oblohu a několikrát za sebou pronáší své oblíbené "To bude dnes krásný den, na obloze ani mráček."
V uplynulých vlnách veder jsem se sice snažila sdílet její nadšení pro bezmračnou oblohu, ale poslední dny jsem občas zabrblala, že nějaký ten mrak by neškodil, zvlášť kdyby z něj trochu skráplo. Tady ovšem došlo k našemu prvnímu názorovému rozporu, neboť ona tvrdošíjně trvala na "nebi bez mráčku". Když se pak ochladilo a následující dny se spustil dlouho očekávaný deštík, seděla u okna a nevesele prohlašovala: "To je dneska smutný den, sluníčko nesvítí." Vypadalo to, se tím opravdu trápí, ale byl to jen momentální pocit - paní Tonička se totiž o stavu počasí ujišťovala za dobu mé návštěvy nejméně desetkrát a vůbec nevěděla, že už jeho stav komentovala.
Pod dojmem těchto pracovních zážitků ve mě začalo sílit podezření, že má mozková kapacita se neutěšeně snižuje nejen vlivem horka. Občas jen tak sedím a koukám do blba, občas zase ve snaze pronést něco inteligentního plácnu kravinu. Někdy si říkám, že konverzace o počasí je vlastně fajn, protože se u ní nemusí myslet - což mě ale vzápětí vyděsí. Asi už vážně potřebuji dovolenou...
Komentáře
Okomentovat