Veškeré kvaltování
Dnes, kdy jde všude především o rychlost, nás čekání rozčiluje. Na autobus, tramvaj, u lékaře, ve frontě v supermarketu... všude, kde se musí chvíli čekat, kde se zdržíme od veledůležitých povinností, býváme nervózní. Utíká nám totiž čas, o němž jsme přesvědčeni, že jej lze využít příjemnějším způsobem. Spěcháme, kvaltujeme a honíme se, abychom ho ušetřili. Proto jsou také nabídky služeb dnes upravovány tak, abychom ztratili času co nejméně. U lékaře se můžeme objednat na určitou hodinu, časy spojů máme uloženy v chytrých telefonech, nakupovat můžeme několika kliky na internetu. Stejně to ale nestačí a času máme tak nějak stále méně. Čím více ho šetříme, tím víc se ztrácí v nenávratnu.
Je to zvláštní. V době, kdy jsem byla dítě, mi čas utíkal pomalu. Často se doslova vlekl hlavně ve škole, kde jsem netrpělivě sledovala hodinky a čekala na ten kýžený okamžik, který signalizoval konec vyučování. Taky jsem čekala na to, až budu konečně velká a budu si moci takzvaně "dělat, co budu chtít". V překladu to znamenalo chodit pozdě spát, koukat na filmy s hvězdičkou a být venku třeba do půlnoci. Pročekala jsem se dětstvím k dospělosti, ale tyto výdobytky dospělácké moci mi už nijak úžasné nepřipadaly. Když jsem měla sama děti, byla jsem ráda, když jsem se dostala včas do postele a mohla se vyspat (což pro mě v dětství byla ztráta času) a filmy s hvězdičkou mě už nebavily.
Co je ještě víc zvláštní a co jsem vypozorovala ve svém "dospěláckém" životě, je rozdílnost plynutí času a rozdílnost délky minut podle toho, jak je trávíme. Když ráno spěchám do práce, letí minutová ručička jako splašená. V autobuse nervózně sleduji, jak poskakují čísla a nebezpečně se přibližují době, kdy už bych mohla zmeškat. Při práci pak čas ubíhá celkem rychle, ale jakmile je volnější chvíle, už se zase táhne jako med. No a když se blíží konec pracovní doby, jsou to nejdelší minuty v životě. Naopak zase volný víkend se přehoupne do pracovního týdne tak rychle, že se člověk nestačí ani otočit.
S příjemnými činnostmi je to trochu jinak. Kupříkladu se celý rok těším na letní festival - někdy v září už mám koupené vstupenky, od prosince netrpělivě vyhlížím, kdo přijede, a kolem května už mé nadšení dostupuje vrcholu. Čím víc se pak celá očekávaná akce blíží, tím víc ve mně sílí pocit, že to hrozně rychle uteče. Že mě to předlouhé čekání udržovalo v příjemném napětí, které postupně poleví, až se rozplyne ve vzpomínkách. Někdy si říkám, že čekání na hezké věci je to nejlepší, co může být.
Ale bohužel je život plný spíš těch všedních událostí a k nim patří třeba právě to přízemní čekání na poště, na úřadě, v obchodě. V takových situacích se lidé chovají různě - někteří se nepokrytě vztekají, ale stejně jim to není nic platné. Další se snaží předbíhat s tím, že hrozně spěchají a ještě jiní na to jdou vědecky. Zkoumavým zrakem přehlédnou fronty a zařazují se do té, která je podle nich nejkratší. Tohle je častý jev na poště, kde je více odbavovacích okének. Stojíte ve frontě, která má ovšem svá pravidla. Pokud přejdete do jiné v naději, že bude ještě kratší, budete o to déle čekat. To je zákon fronty a mám tento postup odzkoušen na vlastní kůži. Proto už dnes většinou zůstávám věrná frontě, kterou si vyberu jako první.
Ale jak to kdysi říkal Jan Ámos? Veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest. Měl pravdu. Spěch dnešní doby je dobrý tak akorát k tomu, abychom byli ve stresu a věčně napružení k hádkám. Možná bychom právě proto měli čekání brát jako výzvu k tomu, abychom se mohli zklidnit a trochu si od toho věčného kvaltování odpočinout.
Komentáře
Okomentovat