Chybovat je lidské

Známe spoustu rčení, která nám sdělují, že chybovat je lidské a že chybami se člověk učí, ovšem v životě to nebývá považováno za příliš žádoucí. Ve škole jsme za chyby "odměňováni" poznámkami a sníženými stupni známek, což má možná působit jako motivace ke zlepšení, ovšem ne na každého platí. Lidé jsou různí - někdo je soutěživý dravec, někdo líný flegmatik a někdo smolař nešika, který se může snažit, ale přesto se mu nevede.

---

Ve škole při hodinách českého jazyka se také setkáváme s chybami, kterým se obecně říká "hrubky". Alespoň se jim tak říkalo v dobách, kdy jsem chodila do školy. Za hrubky byly považovány chyby ve vyjmenovaných a příbuzných slovech, záměny ve shodě přísudku s podmětem, při psaní velkých písmen na začátku slova - zkrátka byly to velké chyby. Kromě hrubek existovaly "malé chyby", což mohly být třeba zapomenuté čárky nad samohláskou. Pokud člověk udělal malou chybu v diktátě, mohla z toho koukat ještě jednička, ale hrubky byly nemilosrdně dvakrát podtrženy červenou tužkou, a pokud se sešit červenal víc, už se hříšník mohl těšit na pěkně zaoblenou "kuli".

Moji rodiče bývali oba učitelé, což pro mě znamenalo velkou nevýhodu hlavně v kolektivu. Jakožto dítě učitelů mě považovali někteří spolužáci za šprtku, a také se předpokládalo, že mi budou vyučující takzvaně "nadržovat". Obecně vzato jsem na tom byla hůř, protože kromě drilu ve škole jsem si podobně užila i doma a dodnes nezapomenu, jak mi někdy v druhé třídě otec opravoval vypočítané příklady z matematiky. Každý mnou napsaný výsledek červeně odškrtl a já si myslela, že to dělá proto, že jsem počítala špatně. Samozřejmě jsem se preventivně rozbrečela, načež mě otec napomenul, ať nebulím, když mám všechno dobře. Jenže ta červená barva pro mě znamenala výstražné znamení a já si ji nedokázala spojit se správným postupem.

Nejvíc mě bavilo, když máma přinesla ze školy kupu sešitů s úkoly nebo diktáty z češtiny. Jeden vzorový vždy zkontrolovala sama a já podle něj pak opravovala další. To už jsem samozřejmě byla starší a moc mě bavilo hrát si na paní učitelku. S gustem jsem podtrhávala červenou tužkou chyby a maminka si tehdy naivně myslela, že budu ráda pokračovat v jejích šlépějích. Jenže mě bavilo jen opravovat, na učení bych si nikdy netroufla. Děsila by mě zodpovědnost za desítky a stovky dětí, kterým bych do hlav musela pěchovat spoustu informací. Navíc někdy i takových, které třeba nebudou vůbec potřebovat - a to jen proto, že je to v osnovách. A naopak na některé by nebyl čas, i když by to ty děti potřebovaly vědět jako sůl.

Existuje ale spousta věcí, které se člověk stejně nenaučí jen pouhým biflováním a teorií. Můžete se naučit psát bez chyb (pokud třeba netrpíte dyslexií), můžete umět vypočítat trojčlenku a znát chemické vzorce jako když bičem mrská, ale některé z těchto věcí vám budou ve finále stejně k ničemu. V dospělosti, kdy jsme vypuštěni do světa, abychom se postavili na vlastní nohy, se nejvíc naučíme právě chybováním. Metodou pokusu a omylu. Nejlépe se to dá demonstrovat třeba na tak triviální činnosti jako je vaření. Na pohled vypadá banálně a kdekdo se kasá, že uvařit oběd nic není; ale když dojde na lámání chleba, vyjde najevo, že umět uvařit chce spoustu zkušeností. No ke zkušenostem je třeba právě těch pokusů, kdy se to třeba nepovede a výtvor skončí v koši. Pokud si uvědomíme, proč v tom koši skončil, příště to může být už jen lepší.

Samozřejmě můžete namítnout, že dneska se dá spousta věcí koupit hotových, takže tato dovednost už není důležitá. To je sice částečně pravda, s tou ale souvisí další věc. Na to, aby se člověk živil polotovary, musí mít kachní žaludek a na to, aby každý týden večeřel v restauraci, zase manažerský plat (někdy ve spojení s kachním žaludkem). A pokud nemáte dost peněz a přesto si dopřáváte tyto vymoženosti, může se vám stát, že se dostanete do problému. Jako ostatně vždy, když přeceníte své možnosti. V životě by se tyto situace daly přirovnat k hrubkám v sešitě s diktáty. Jenomže zatímco za ty vás čeká jen kulaťoučká pětka, za chyby spojené s finanční negramotností vás může čekat něco daleko horšího. A nemusí to být jen kvůli tomu, že jste se nenaučili vařit.

Život skrývá spoustu situací, ve kterých se nechováme vždy vzorově a bez chyb. Ono by to totiž ani nešlo, nejsme naprogramované stroje. Lidské bytosti jsou omylné, záleží jen na tom, zda omyly a chyby, které uděláme, jdou napravit. A taky na tom, jestli budeme své chyby opakovat několikrát. Někdy totiž člověku nestačí ani ta "pětka" a stejně pořád znovu šlape vedle. No a někomu zase stačí jednou se spálit a už si dá pozor. Je pravda, že míváme tendence posuzovat chyby jiných (hrát si na učitele) a hodně lidí i rádo rozumuje o tom, jak by se to či ono mělo dělat. Legrační to bývá tehdy, kdy oni sami to a ono nikdy nedělali, ale přesto to ví a radí druhým. Píšu, že je to legrační, ale ono je to spíš k vzteku, tihle "profesionální kritici". Často to bývají lidé, kteří mají spoustu problémů sami se sebou, a aby je přehlušili, zaměřují se na druhé.

Ale co jsem vlastně celým tímto článkem chtěla říct? V prvé řadě to, že chyby k životu patří a jsou tu od toho, aby nás něco naučily. V druhé řadě to, že pokud už je uděláme, nebudeme si je jen donekonečna vyčítat. Můžeme je brát jako výzvu. No a pak je také dobré umět odhadnout, kdy a kde jsme chybovali. Někteří lidé to totiž nezvládají a mají pocit vlastní neomylnosti, za kterým si tvrdě stojí. Nevím jak vy, ale já mám radši lidi, kteří něco "zmastí", ale s pokorou to přiznají a snaží se odstranit následky.