Můj skok do blogového moře
Plavu si tu už pár let, a tak jsem skoro zapomněla, jaký byl ten první skok do zdejších blogových vod. I když v reálu mám vodu ráda, na internetu jsem byla nováčkem, který se neobejde bez záchranného kruhu. A který se bez něj bojí pustit od břehu dál, než na dva metry.
Mé neplavecké začátky se datují do roku 2008, kdy jsem kvůli dětem pořídila domů počítač. Dcera ho tehdy potřebovala do školy a dalo se čekat, že mladší dítě - tedy syn - ji bude za nějaký čas následovat. Zázrak nám pomohl sestavit dohromady můj technicky zdatný bratr a kouzelnou skřínku jsme postavili provizorně na servírovací stolek v obýváku. Prozatím jsme byli bez připojení k internetu, takže nám počítač sloužil jako základna k blbnutí. Tak třeba jsme s jeho pomocí nahrávali se synem cédéčko, které se jmenovalo Úlety rádia Hey, na němž jsme si vyzkoušeli roli rádiových moderátorů a v improvizovaných scénkách si dělali legraci z některých pořadů. Jeden z dílů se jmenoval Bigbítová kuchařka a v něm jsme si zahráli na kuchaře, kteří v přímém přenosu ve studiu vaří bigbítové brambory.
Byla to reakce na reálný pořad, v němž se vařilo strašně drsně a bigbíťácky a zároveň taky s velmi podrobným postupem - takže jsme se velmi důkladně věnovali tomu, aby posluchač pochopil, jak se brambory krájí, v čem a na čem se vaří a jak je zcedíme. Syn v roli kuchaře Ivoše pobavil rčením, že on tak ani nevaří, to spíš jeho žena, která prý vždycky vyleje z kastrolu tu vodu a zůstanou tam jen brambory. Bylo mu tehdy třináct, takže to působilo dost komicky a netřeba dodávat, že jsme se u poslechu pak řehtali jak dva blázni.
Brzy nám ale hraní přestalo stačit, navíc dcera potřebovala počítač k serióznějším účelům. Internet byl území daleko širší a neprobádané, a jednoho dne na něm syn objevil stránku blog.cz. Kromě hraní zabijáckých her, které měl tehdy v oblibě, si hbitě založil blog a hned mě začal lanařit, abych udělala totéž. Mně se popravdě moc nechtělo a ani jsem nevěděla, jak se to dělá. Mé technické znalosti v tomto oboru poněkud pokulhávaly. Ale je pravda, že už dlouho jsem si chtěla vytvořit úložiště pro svou dlouholetou vášeň - jak je patrné z názvu tohoto blogu, šlo o Roberta Planta a vše kolem něj. Bylo tedy rozhodnuto - syn se stal spoluautorem, podle mých požadavků stránky vytvořil a v prvních letech mi byl nápomocen nejen při psaní příspěvků, ale hlavně při pro mě složitých úkonech, jako třeba vložení videa nebo obrázku.
Tehdy se naším bytem často nesl nářek: "Jirkóó, pocéém! Já to neumím, poraď!" A syn na to: " Už se to, prosím tě, nauč..." Ale přesto trpělivě vysvětloval; tak dlouho, až natvrdlá matka pochopila a zvládla to bez záchrany. Za těch šest let, co jsem tady, se blog postupně měnil a dnes je z něj pestrá skládanka nejen hudby (a článků o Robertu Plantovi a Led Zeppelin), ale také mých zážitků, názorů, úvah, fejetonů, veršovánek, reportáží i povídek. Zjistila jsem totiž, že mě psaní nesmírně baví a i když už netluču do klávesnice tak vášnivě, jako v prvních letech (pro srovnání - v roce 2010 jsem napsala 432 článků a letos zatím pouze 137), přesto si na svého blogového "koně" vždycky najdu chvilku.
Plavu tedy poklidně a nezávodím, píšu tehdy, kdy mám čas, chuť a nápad, a nemůžu si stěžovat ani na návštěvnost. V prvním roce blogování činila naše nejvyšší návštěvnost za měsíc 386 lidí, o dva roky později už to bylo 1503, v roce 2012 přišlo za měsíc nejvíc 2900 lidí a letos je zatím nejvyšší návštěvnost v květnu, kdy díky článku na titulce a tomu, že jsem členem autorského klubu, vystoupalo číslo až k 4046. Je to tedy vzestupná tendence a i když nedosahuji nějakých závratných čísel, je pro mě potěšující, že se sem lidé vrací a (občas) tu najdou něco, co je potěší, pobaví, nebo snad i rozšíří obzory. A to je vlastně jeden z hlavních důvodů, proč to dělám.
Komentáře
Okomentovat