Znovu a znovu
Věčný koloběh vracejících se událostí je v životě zákonitý. Jsou takové, které bychom s radostí zažívali znovu, některé bychom nejraději vymazali z mysli, k jiným se zase vracíme s bolestnou vzpomínkou. Začíná to už v útlém věku - každý den znovu se učíme, později ve škole je nám vtloukáno do hlavy, že opakování je matkou moudrosti. Paměť je jako gramofonová deska, do které se vrývá záznam - čím hlubší je jeho stopa, tím jistější je, že nám v hlavě zůstane. A i když staré záznamy šumí a praskají a studia, kde byly nahrány, už možná dnes ani nestojí - přesto právě ty první zůstávají nejtrvanlivější.
Je tedy mimořádně důležité, aby osazenstvo v původních studiích dělalo svou práci pořádně. Aby v nahrávkách byla obsažena láska, víra v dobro i spravedlnost a také touha být sám milující, dobrý a spravedlivý. Jakkoli to může znít pateticky, právě tyto první záznamy dobra nám později pomůžou vypořádat se s tím zlým, co nás čeká a nemine. V životě je to jako na houpačce - jednou jsi dole, jednou nahoře. A nic nejde vrátit zpátky.
Kdybych to šlo a daly se některé záznamy opravit, určitě bych našla spoustu stop, které bych smazala a nahrála na jejich místo jiné. Ale nejde to, což je na jednu stranu dobře. Člověk, který nedělá chyby a nebo si alespoň myslí, že je neudělal, není dokonalý - je pouze neschopný je rozpoznat. A chybami se každý z nás učí, takže i tyto nedokonalé nahrávky jsou důležité v archivu naší mysli. I když si je nepřehráváme tak často, jako ty pěkné, milé a hladivé.
Milých vzpomínek, které bych ráda zažila znovu, je spousta. Někdy jsou to jen útržky situací, kdy mi bylo fajn, jsou to drobné radosti všedního života. Moje soukromá paměťová diskotéka se rozrůstá každým dnem, ale ty první nejhezčí kousky si pořád s láskou oprašuji a hýčkám. A občas - když je mi ouvej - si je v duchu přehrávám. Možná by bylo fajn zažít to ještě jednou, ale z vlastní zkušenosti vím, že s jídlem roste chuť. Jednou, podruhé, potřetí... je dobré se naučit vnímat to, co prožíváme, jako by to bylo naposled.
A co se týče těch špatných událostí, které už nikdy nechceme zažít? Zasuneme je někam hluboko, ale občas se samy připomenou. Začnou hrát ve chvíli, kdy to nejméně čekáme a nedají se vypnout. Některé jsou varovné a pomáhají nám se podobné situaci vyhnout, jiné jenom bolí. Bolest jako připomínka toho, co se nedá vrátit, je o to větší. Pomáhá snad jen postupné obroušení hran a smíření se s tím, co se nedá změnit. Pokud to ale jde, máme pořád možnost nahrát další kus...
Komentáře
Okomentovat