Těžký život brigádníka aneb jak jsem se nespřátelila se Sovětským Svazem
Tak milé děti, zase si tu můžete přečíst mé pohádky. Dneska se se mnou podíváte do JZD. Budu vám totiž vyprávět něco zážitků z úžasných brigád v tomto pokrokovém zařízení. A upozornění, které se týká jednoho návštěvníka těchto stránek - zákaz kopírování a jakéhokoli rozšiřování těchto materiálů platí stále. A bude platit vždy.
No a pro dokreslení atmosféry článku si pusťte tuto píseň:
Podzimní období v naší škole se neslo každým rokem ve znamení brigád. Jelikož se naše studijní zaměření týkalo zemědělství, tak bylo víc než jasné, že se celá akce bude odehrávat někde na poli. Pro všechny studenty to byla radostná událost. Nejen, že jsme se nemuseli učit a sedět v nudné škole, ale ještě jsme si přivydělali nějakou tu korunku do chatrných studentských kapes.
Na brigády se jezdilo od druhého ročníku. Byli jsme vyvezeni na pole JZD, které bylo plné brambor. Traktor s čertem jezdil po poli a zanechával za sebou v brázdách nejen vyorané brambory, ale i hraboší hnízda. Našim úkolem nebylo sbírat hraboše a čistit tak socialistické zemědělství od polních škůdců, ale vybírat brambůrky do kyblíků a nosit je na vůz. Na voze stáli dva privilegovaní studenti, kteří vlastně nemuseli vůbec nic dělat - jen od nás přebrali kyblík a vysypali ho do vozu. Zbytek času proleželi a prokecali. Není divu, že tohle pracovní zařazení bylo snem každého z nás.
My ostatní otroci jsme museli za dohledu učitele pilně pracovat. Předháněli jsem se v tom, kdo nejdřív naplní kyblík a později už jen v tom, kdo si ukradne nejvíc brambor. Taky jsme si mohli o přestávce udělat malý ohýnek z bramborové natě a upéct na něm kobzole. Vítaným zpestřením byl vždy příjezd auta, které nám dovezlo svačinku. Seděli jsme na kyblíku, jedli chleba se salámem, zapíjeli to žlutou sodovkou a kochali se představou, co si koupíme za vydělané prachy.
Z těchto brigád jsme si domů tahali tašky s bramborami. Teda ne všichni, ale někteří z nás rozkrádali zcela veřejně náš společný majetek. Já samozřejmě byla mezi rozkrádači. Doma měli radost, že mají čerstvé a hlavně jedlé brambory - ty, co se prodávaly v obchodě, byly většinou už napůl shnilé. Vše v duchu - co je doma, to se počítá.
Na brigády mám vzpomínky nejen z dob těch školních a povinných, ale i z těch, které jsme si vždycky o prázdninách zařizovali. Byla jsem ještě s jednou kamarádkou ze školy na prázdninové brigádě v JZD u nás v Bělé. Přesně si vybavím odporný puch hnoje v autě, které nás vozilo za prací. Jednou jsme měly pomáhat ukládat balíky slámy. A nebyly jsme na to samy - měli nám pomoct soudruzi vojáci ze Sovětského Svazu. Byli to hrozní burani. Jejich kápo si přinesl staré ruské rádio a vyhrával si. Vojáci zase naběhli do kravína a lákali dojičky k sexuálním hrátkám. Ty je samozřejmě ignorovaly.
Když přivezli obrovské balíky slámy, myslely jsme si s kámoškou, že to chlapi budou skládat sami, ale kdepak. Nebyli to vůbec žádní gentlemani a hnali nás do práce. Nosila jsem ještě s jedním vojáčkem odněkud od Uralu balíky a on mi přitom vyprávěl, jak se u nich krásně žije. To jsem mu nevěřila. Když pak přivezli svačinu - pro nás všechny - dostali vojáci kromě obligátních chlebů a sodovek ještě každý balíček cigaret. Snažily jsem se je s kámoškou ukecat, aby nám jeden dali a oni ne. Tak jsem jedny nenápadně sebrala. Voják, co mě zmerčil, se do mě pustil a chtěl se se mnou o ty cigarety poprat. Přitom jsem ho kopla do kolena a tak jsem znevážila naše přátelství se Sovětským Svazem.
Ještě horší bylo, že ti vojáci byli děsně nadržení. Neustále chodili do kravína a s průpovídkou : "Tý chóčeš so mnój.." otravovali ženské. Zkoušeli to na každou, tedy i na mě a kámošku. Šla jsem si postěžovat jejich kapitánovi. Toho nezajímalo nic jiného, než rádio a strom s nějakým ovocem. Poblíž jeden takový chudáček zákrsek rostl a kupodivu na něm i něco bylo. Tak si na něj kápo vylezl a trhal. Šel okolo bdělý družstevník a zařval: Okamžitě slez z toho stromu, ty hovado!
To byl druhý případ, kdy někdo znevážil naše nerozlučné československo - sovětské přátelství. Kapitán slezl celý udivený ze stromu a družstevník, při zjištění, koho seřval, jenom zbledl.
Nakonec chlapci po několika potyčkách pochopili, že je "nechóčeme" a odjeli do kasáren svým autobusem. Jejich kápo se nám snažil prokázat laskavost a tak nás svezl k bráně družstva. Kvůli tomu jsme se pak dostaly do řečí. Jedna drbna povídala : Prý kdovíco s nimi měly...
Komentáře
Okomentovat