Vzpomínání
Nevím, proč vám to tu vlastně vykládám, berte tyto řádky jako nepřístojné vzpomínání nenapravitelného snílka. Nějak mě napadlo dát tyhle vzpomínky dohromady a začnu s tím, jak to vlastně bylo, když jsem se dostala k poslechu Led Zeppelin. Jak už je u mě zvykem, bude to poněkud obšírnější vyprávění, ve kterém se dozvíte něco z mého života. Takže, pokud vás to zajímá, tak si to prostě přečtěte... a berte na vědomí, že tyto historky se udály před mnoha a mnoha lety - letos už to bylo dvacet čtyři let. Tak si to spočítejte.
A pustím vám ke čtení jednu tematickou píseň.
V centru našeho města byla (ona tam je furt, ale už vypadá úplně jinak) jedna proslulá putyka, do které chodili všichni ti "správní" lidi. Máničky a somráci, jak se jim říkalo; brigoši, kteří tady přijeli za prací a dělali v dolech, nebo třeba jeden můj kámoš, andělsky krásný kluk, který dělal popeláře. (Jedna kamarádka: "Ládíku, tebe bych měla ráda, i kdybys třeba byl popelář." Smích.) Byli jsme jedna velká parta, do které patřilo pár holek, ale většinou tam byli samí kluci. Pro nás holky to mělo výhodu, že si nás kluci hýčkali a občas za nás platili a my, které jsme nepatřily do kategorie "obludek", jsme si užívaly jejich zájmu. Občas se kvůli nám dokonce pohádali a když se objevil nějaký otrava, který k nám nepatřil a dělal si nároky na některou z holek, tak s ním kluci většinou vyběhli.
Mezi naše zájmy v partě patřilo vysedávání v hospodě, kde jsme řešili problémy světa. Klid narušovaly občasné (tedy dost časté) návštěvy příslušníků VB, kontrolujících zodpovědně, jestli mladiství nechlastají. My na tohle měli jednu fintu, která je stará jak svět - jednoduše jsme měli před sebou sklínku s limonádou a druhou s pivem, a když se poldové přihrnuli, tak jsme my nezletilci poklidně popíjeli sodovku a pivo jsme odstrčili směrem k našim zletilým kámošům. Občanský průkaz jsme tahali z kapes každou chvíli, to byla vlastně věc, bez které se člověk vůbec nemohl hnout. Dodneška trpím, když ho zapomenu doma a jdu si někam sednout, asi to je trauma z mládí. Tehdy se mi nestalo, že by mě policajti načapali s pivem, měla jsem asi víc štěstí, než rozumu. Taky jsem nebyla žádný piják, do hospody mi stačilo deset korun na "jedno" a na marsky-vaťáky.
Když bylo hezky, sedělo se venku na zahrádce, a pak se vždycky celá parta domluvila a někam se šlo - třeba do kina, nebo na kolotoče, nebo jen tak a vždycky v sobotu se parta vydala na zábavu. Ovšem nebylo to tak, že bychom se sebrali a šli do nějakého klubu, my se sebrali a vyrazili k nádraží, odkud nás malý motoráček zavezl do jedné dědiny - spíš teda do úplné prdele, odkud se pak člověk dostal domů až ráno s šichtovním vlakem. No a protože se fakt člověk z té zábavy nedostal domů dřív než ráno, kvůli tomu spojení, tak jsem samozřejmě měla zákaz jezdit. Naši chtěli, abych byla brzo doma - což mělo být někdy kolem osmé, ze zábavy v deset - a jaksi jsem jim marně vysvětlovala, že to nemám jak udělat. Na to řekli, ať jdu někde v městě na diskotéku, jako ostatní slušní mladí lidé. Diskotéky mě nebavily. Byla jsem všehovšudy jen dvakrát - jednou ještě na intru s holkama z pokoje - to bylo ze zvědavosti, a podruhé s kámoškou, to bylo asi z nudy.
Zábavy byly o moc lepší. Když jsme celá parta dorazili do dědiny, tak jsme většinou šli ještě do hospody. Dávali jsme si "čerta", což byl rum s griotkou, mimochodem pěkně se z toho pak blilo. Zvlášť, když se to smíchalo s pivem.
Na zábavu nám tehdy stačilo nějakých deset - dvacet korun a člověk vyfásl razítko na ruku se kterým se pak v pondělí ve škole chlubil - pokud do ní vůbec dorazil a nenechal se uznat marodem.
Jednoho srpnového dne jsem byla sama doma - naši odjeli na dovolenou a já samozřejmě nechtěla, tak jsem měla volnou ruku a mohla jsem si beztrestně užívat. Vypravili jsme se na zábavu do dědiny, kde bydlely dvě moje spolužačky. Jelo nás asi deset, vždycky to bylo tak, že nás jelo pohromadě víc a na místě už čekali další známí. Jeden kámoš bydlel v dědině na trati, tak bylo rozhodnuto, že u něj přespíme. Jinak bychom totiž museli noc trávit v nádražní budce, ze které nás vždycky vyháněla protivná tlustá výpravčí. Kluci jí nazvali Pilarová. Pak nezbylo, než se ukrýt do polí. Moc velká romantika to ale nebyla.
Takže nás bylo asi deset, všechny jsem neznala a jel s námi kluk, kterému říkali Dio. Podle R. J. Dia, on mu byl trochu podobný. Byl takový málomluvný, jen se tak usmíval a já, když jsem si dala nějaké to pivo, tak jsem se osmělila a šla jsem si s ním zatančit. Vlastně jsem to byla já, kdo ho vytáhl na plac. Tak jsme spolu tančili a on se mi líbil, měl krásné dlouhé vlasy, a tak nějak ta srpnová noc na nás zapůsobila, že všichni z party usoudili, že spolu chodíme. Po zábavě jsme jeli spát do vedlejší dědiny k tomu kámošovi. Ten měl byt v domku rodičů.
Kámoš si dělal srandu, s kým si prý půjdu lehnout, když mám na výběr ze dvou chlapů. Já si vybrala samozřejmě toho druhého. Ale jen ve vší slušnosti.
Moc jsme toho nenaspali, spíš si jen tak povídali a možná trochu zdřímli a ráno jsme vyrazili domů. Vlastně jsme se nijak nedomlouvali, ani jsme na sebe neměli telefon. Jen mě pozval, ať se někdy stavím k němu domů, že mi pustí Zeppeliny. Já tehdy vůbec nevěděla, co to je za muzika. Co s týkalo muziky, moc jsem toho neznala.
Než jsem se ale k tomu dostala, stala se mi taková nemilá příhoda. Když totiž naši nebyli doma, byla jsem jak urvaná z řetězu. No a tak jsme šli na další zábavu a tam jsem řádila tak, že jsem si vyrobila v koleně meniskus. Prostě koleno mi oteklo jak balón a nemohla jsem skoro chodit. Stáhla jsem to doma obinadlem a rozchodila, jenže - pak stačilo jen špatně našlápnout a bylo to tu zas. Koleno jak míč a bolest veliká. Muselo to jít do sádry a já nešla do školy. Prázdniny končily a začínal školní rok a já bych se se sádrou až po zadek nenarvala do autobusu. Zůstala jsem doma.... naše samozřejmě zajímalo, jak se mi to stalo. Blekotala jsem něco o tom, že když jsem vystupovala z tramvaje, tak jsem blbě doskočila. Na to mi nikdo ale neskočil, takže jsem dostala sprda jak hrom. Rodiče usoudili, že je třeba mě hlídat ještě víc a já už nikam nemohla, skoro.
No, tak jsem po třech týdnech byla sundat sádru a noha byla poněkud divná, nechtělo se jí moc chodit. Ale už se nebylo na co vymlouvat, musela jsem zpět do lavic. Ve škole se už šuškanda rozjela naplno, všichni tam věděli, s kým chodím-nechodím, protože jedna spolužačka byla protřelá harcovnice a jezdila na tyhle akce taky. A znala se i s mým novým objevem.
K němu jsem se dostala krátce potom, co jsem zase chodila do školy. Prostě jsem se jednoho dne objevila u jeho dveří. Přesně si vybavuju, že měl na sobě batikované triko a moc mu to slušelo. Seděli jsme v jeho pokoji - což byl krcálek tři krát tři metry - a poslouchali magneťák. On mi pustil Zeppeliny a tak začala moje láska k téhle kapele a nakonec i jiná láska. Trávila jsem u něj hodně času, vždycky po cestě ze školy jsem jela k němu a byla tam až do večera. Co na tom, že jsem doma měla kvůli tomu problémy. Rodičům se moje pozdní příchody vůbec nelíbily. Občas si to se mnou vyřídili ručně. Ale nic nenadělali. Už jsem byla chycená a ztracená.
***
Pokud by vás zajímalo, jak to nakonec dopadlo, tak vám to řeknu někdy příště. Ale happyend nečekejte, ten u mě nebývá zvykem.
Komentáře
Okomentovat