Bít, či nebít? Aneb kdo z koho...

Inspirována vášnivými debatami o výchově dětiček v Čechách rozhodla jsem se přispět svou troškou do mlýna. V poslední době se velmi diskutuje o tom, zda plácnutí dítěte po zadku nebo přes ruku je ve výchově přípustné či nikoliv, a zastánci na obou frontách zuřivě brání své postoje.

---

O nenásilné výchově bez toho, že by dítě vědělo co dělá špatně, jsem četla už před pár desítkami let. Konrad Lorenz, slavný etolog, popisoval svou návštěvu u kolegy, který vychovával tímto neautoritativním způsobem svého syna. Když se loučili, zjistil, že mu dítě zatím rozstříhalo kabát.

"Jak ho teď potrestáte?" zeptal se

"Nijak, nebudu ho přece frustrovat. Váš svrchník stál sto dolarů, tady je máte a jemu vystavím dlužní úpis, aby mi je splatil, až bude mít."

Pokud bychom se takto rozhodli vychovávat své dítě, vedlo by to nejspíše k tomu, že bychom ho už v útlém věku zadlužili natolik, že by se z placení v dopělosti nevyhrabalo. Nehledě k tomu, že takzvaná "bankovní výchova", jak ji nazývá sám Lorenz, je cituprostá - a nijak dítě neučí, jak se má vlastně chovat.

Dítě je pro mnoho rodičů modlou a nepřipouští si, že by mohlo mít nějaké chyby. Je jejich výtvorem - a co je moje, to je přece nejlepší. Podpořeni bandou pseudopsychologů, kteří tvrdí, že výchovné plácnutí přes prsty je týrání a zvýšení hlasu na dítě už hraničí s hysterií a neschopností ovládat své emoce, takoví rodiče nechávají své ratolesti vyrůstat zcela volně a nespoutaně. Ovšem dítě potřebuje nastavení pravidel, musí mít vymezeny mantinely, za něž se nesmí. Pokud mu je rodiče neurčí, stává se jediné - dítě zkouší, kam až ve vztahu k nim může zajít a brzy své schopnosti začne testovat na okolí.

Samozřejmě k výchově nelze přistupovat podle nějakých vzorců. Každé dítě je jiné, což vám potvrdí kterákoliv máma i táta, dokonce i děti z jedné rodiny nejsou stejné, právě tak jako třeba jednovaječná dvojčata. Určité povahové vlastnosti si přinášíme na svět, a pak záleží na výchově, zda budou hrát prim ty dobré, nebo špatné. Logické je, že se snažíme ty špatné potlačovat - nenecháme dítě ubližovat zvířatům, druhým dětem, učíme ho respektu, úctě k autoritám. Tohle učení neznamená, že ho budeme mlátit a za každý prohřešek na něj křičet, ale bez určitého mírného 'násilí' se neobejde. Děláme vlastně něco, co dítěti není příjemné a dochází ke střetu zájmů rodiče a děcka. Myslíte, že dítě by mělo z tohoto střetu vyjít jako vítěz?

Rodič jako dospělý člověk by měl jít dítěti příkladem, měl by mít přirozenou autoritu. Dítě by se ho nemělo bát, ale mělo by jeho převahu uznávat. Mělo by vědět, že rodič ho má rád takové, jaké je a ne jen za odměnu, ale také by mělo vědět, že když něco provede, bude následovat trest. Spravedlivý a přiměřený trest vztah dítěte a rodiče nenarušuje, právě naopak.

Včera jsem narazila na rok starou diskusi u článku z Reflexu, který se vymezoval proti trestání dětí u nás a přirovnával tyto výchovné metody ke středověku. Výchovný pohlavek je podle něj narušení sebeúcty a vede k páchání násilí v dospělosti. Podle mě je to nesmysl.

Dítě se rodí s přirozenou dávkou agresivity, právě tak, jako je tomu u zvířat. Pokud není od mala usměrňováno, brzy se jeho agrese obrátí proti rodičům. V praxi pak známe dost případů, kdy absolutně nenásilný rodič končí v roli otroka dítěte, které si všechno vyřve a pokud není po jeho, dokáže svou agresi obrátit proti milujícímu zploditeli. Malé děcko nepochopí sáhodlouhé promluvy do duše o tom, co se může a co ne. Pokud provádí něco, co ubližuje nejen jemu samotnému ( jako třeba ono obligátní sahání na rozpálená kamna) nebo jinému živému tvoru (jistě známe děti, které bez skrupulí bijí ostatní, berou jim hračky, tahají za vlasy, koušou), je pro něj srozumitelnější jedno výchovné plácnutí, kterému by mělo předcházet jednoduché vysvětlení, proč se to nesmí. Jenže bohužel dnes vidíme spoustu rodičů, kteří nechávají své děti doslova ostatním skákat po hlavě, aniž by se obtěžovali je třeba jen okřiknout. Takové dítě pak ani neví, že dělá něco špatně.

Podpořeni moderními psychology, poukazujícími na praxi benevolentní nenásilné výchovy v zahraničí, se pak tito rodiče dovedou ještě obořit na mámy a táty bitých chudinek - zřejmě je hřeje u srdce pocit, že jejich dítko má ostré lokty a umí se prosadit. Zkuste takové smrádě napomenout, hned se vám dostane poučení, co to ubohé chuďátko frustrujete. A co se vůbec staráte, když to není vaše dítě. V těchto případech říkám naštěstí.

Tragédie nastává, když přijde konfrontace takto (ne)vychovaného dítka s okolím - školkou, školou. Opravdu nezávidím dnešním učitelkám jejich pozici - defacto nemají žádné páky na to, aby děti donutily poslouchat. Bohužel, ať to zní moderním rodičům jakkoliv zpátečnicky, poslouchat se musí. A také znát své povinnosti, ne jen práva a těmi se donekonečna ohánět.

Jenže často nastává situace, že si dítě stěžuje na blbou učitelku, která po něm furt něco chce - dříve nevídaný jev - a rodič, místo aby podpořil autoritu vyučujícího, fandí děcku a ještě ho utvrdí v tom, jak je úča neschopná a nechápe jeho úžasné přednosti. V praxi to pak vypadá následovně - učitel je dnes povolání naprosto bez prestiže; je to onuce, lítající mezi dětmi, jejich rodiči a inspektory. Pokud má ve třídě z dvaceti dětí deset nevychovaných spratků, má značně ztíženou možnost třídu zvládat tak, aby se něco naučila. Jsem ráda, že jsem nedala na rady mé matky, která učitelkou byla a nepokračovala v jejích šlépějích. Ale tehdy, kdy učila ona, sice existoval zákaz fyzických trestů ve škole, ale mnohdy sami rodiče přicházeli s prosbou a přáním - prosím vás, paní učitelko, když bude ten náš kluk nesnesitelný, klidně mu jednu plácněte. My si s ním doma taky nevíme rady...

Ono je hezké propagovat výchovu bez jakýchkoliv represí, ale skutečnost je o mnoho složitější. Každý, kdo děti má, mi jistě dá za pravdu, že někdy je velice těžké balancovat tak, aby rodič neztratil svou tvář a před děckem se neblamoval. Co se zanedbá v útlém věku, jde pak hůře napravit. Pokud se tedy dítě nenaučí základním pravidlům slušného chování ve věku, kdy je tvárné a přístupné, bude to později o poznání těžší.

Nechci, aby to vyznělo, že jsem zastáncem týrání dětiček. Mám dvě děti a chvíle, kdy dostaly jednu přes zadek, byly opravdu spíš řídké a výjimečné. Neuznávám bití ve chvíli, kdy si rodič vybíjí na trestaném děcku svou neschopnost a vztek - to je ponižující jak pro trestajícího, tak pro trestaného. Trest by neměl vyvolat v dítěti pocit křivdy a nespravedlnosti.

Čím je dítě starší, tím je jeho nervová soustava zralejší, a pak je skutečně vysvětlování a rozumná domluva namístě. Ale jsem zásadně proti tomu, aby se z jednoho plácnutí děcka dělalo domácí násilí a ubližování. Každá mince má dvě strany a když se podíváme do zahraničí, kde se nenásilná výchova praktikuje po mnoho let (kupříkladu v USA), vidíme, že z dětí nevyrůstají ohleduplní a citliví mladí lidé (jak by se dalo předpokládat), ba právě naopak. Právě tyto země mají velký problém s kriminalitou a právě v těchto zemích se stává, že děti doslova terorizují dospělé. Právě v těchto zemích dochází k tomu, že děti ve škole po sobě střílejí, nebo na sebe vytáhnou kudlu - případně se nebojí zabodnout nůž i do pedagoga. Otázkou je, proč to dělají, když podle psychologů by se takto chovat neměly. Problém je v tom, že se role vyměnily a autorita se vytratila. Bůh nás chraň před takovým vzorem!