Právo rozhodnout se

Téma umělého přerušení těhotenství rozděluje blogery na dva tábory - jeden tvrdí, že je to vražda nenarozeného dítěte a pomyslně háže kamením po všech ženách, které se k tomuto kroku odhodlají a druhý zase obhajuje právo ženy rozhodnout se, jestli dítě donosí a porodí. Určitým ukazatelem těchto názorů je fakt, že první skupinu tvoří převážně mladé dívky bez jakýchkoliv životních zkušeností, tedy dívky, které zatím živí rodiče a které těhotné ještě nebyly. Patřím do druhé skupiny a jsem rodič dvou dětí, budu se tedy snažit vysvětlit svůj postoj a obhájit názor, který vůči potratům chovám.

---

Je známo, že počet umělých přerušení těhotenství celosvětově klesá. Díky zvyšující se dostupnosti antikoncepce, její účinnosti a taky díky větší informovanosti mladých lidí se snižuje počet nechtěných otěhotnění u nás a oproti době před pětadvaceti lety je číslo provedených interrupcí daleko menší. Je třeba si uvědomit, že před rokem 1989 se počet přerušení těhotenství téměř vyrovnával počtu narozených dětí.

Ovšem nejen antikoncepce a zodpovědnost, ale i snižující se reprodukční schopnost lidstva má za následek klesání potratovosti. Je známo, že přibývá mladých párů s problémy při početí dítěte a zvyšuje se počet zákroků, při nichž se do těla ženy zavádí více oplodněných vajíček a čeká se na to, zda je tělo ženy přijme. Zkumavky zde suplují přírodu, aby pomohly rodičům k vytouženému dítěti.

Ale i přes dostupnou antikoncepci a veškeré civilizační vymoženosti se stává, že žena otěhotní, aniž by si to přála. Ve vyspělých zemích je přirozené, že rozhodnutí je na každé ženě - jen ona a její partner se mohou rozhodnout, zda si dítě chtějí a mohou ponechat. Důvody pro odebrání plodu mohou být různé - od věku potencionální rodičky, jejího zdravotního stavu, sociální situace rodiny až po poškození plodu a vývojové vady. Mnoho článků zde také psalo o znásilnění, jakožto jedné z indikací pro potrat - ano, je to jeden ze světově nejrozšířenějších důvodů ukončení těhotenství a je to přirozené. K založení rodiny jsou potřeba dva milující se partneři, a pokud byla žena k aktu násilím přinucena ( a je jedno, jestli to byl násilník cizí, či nakonec i její manžel, což se také stává), asi je nemožné po ní chtít, aby dítě donosila a s láskou sama vychovávala. Dítě má totiž právo na důstojný život i na péči obou rodičů.

Doba, kdy se u nás nejčastěji provádí přerušení těhotenství, je mezi 6. a 8. týdnem - tedy v době, kdy ještě nemůžeme mluvit o děťátku, ale o zárodku. Je tu shluk dělících se zárodečných buněk, z nichž se dítě v těle ženy teprve tvoří.

V této době bývá nejčastěji těhotenství lékařem rozpoznáno a pokud se žena rozhodne pro jeho ukončení, je jí následně provedena takzvaná miniinterrupce, která spočívá v odsátí zduřelé děložní sliznice. Tento způsob je v současnosti nejrozšířenější také proto, že lékaři oproti minulosti jsou schopni těhotenství rozpoznat v jeho samotném začátku (pokud samozřejmě žena včas přijde), a také - je třeba si uvědomit, že v letech, kdy se o svolení k potratu musela žádat komise a žadatelka podstupovala ponižující výslech s uváděním důvodů, proč si dítě nemůže ponechat, se provádění interrupce prodloužilo i o tuto čekací dobu. Mnohokrát se také stalo, že interrupce už nebyla možná a dítě pak žena porodila - ovšem jako nechtěné. Zeptejte se psychologů na syndrom nechtěného dítěte.

Aktivisté, kteří brojí proti potratům, si neuvědomují ještě jednu zásadní věc - a to totiž, že pokud se z potratu stává nelegální záležitost, narůstá riziko poškození zdraví žen, které budou vyhledávat pomoc pokoutně. Nikdo na světě také nemůže ženu v civilizované zemi donutit, aby donosila dítě, které pak předá k adopci. Tohle rozhodnutí je velmi závažné a bolestné, a pokud už se žena rozhodne dítě donosit, nebývá pro ni jednoduché se ho vzdát. Samozřejmě jsou i případy, kdy žena své narozené dítě usmrtí - což je VRAŽDA - nebo jí ho jednoduše odeberou orgány sociálky, protože nemá podmínky pro jeho výchovu.

Pak jsou ještě nejkřiklavější případy, kdy matka (nebo otec či rovnou oba rodiče) dítě týrají a to je pak umístěno do ústavní výchovy. Takové dítě, které si nese do života trauma a jehož rodiče nebývají zbaveni rodičovských práv, pak žije v ústavu až do dospělosti, nebo do doby, kdy se povede najít mu alespoň pěstouny. Problém nechtěných dětí, odložených v ústavech je u nás velice probíraný zvláště v posledních letech, kdy se zvažuje rušení takzvaných kojeňáků a jejich nahrazení pěstouny, kteří budou dětem poskytovat individuální péči. Zejména děti do tří let potřebují fixaci na pečující osoby, potřebují lásku a cit, aby se mohly správně vyvíjet. Děti z kojeneckých ústavů bývají sice materiálně dobře zabezpečené, ale citově strádají a vyrůstají z nich v budoucnu většinou poznamenaní jedinci.

Pro mě je rozhodně přijatelnější, aby žena, která dítě nechce nebo nemůže mít, šla na potrat. Měla by si dobře uvědomit všechny důsledky, které pro ni z tohoto rozhodnutí plynou, a také by to mělo být až to nejzažší řešení. Určitě ale žádné ženě, která se rozhodne těhotenství tímto způsobem ukončit, nepomůže, když ji budeme nazývat vražedkyní. Každá se s tím vyrovnává jinak, ale pokud nejde o nezodpovědnou, cynickou osobu, je to pro ni velmi těžké. Mnoho žen žije pak dlouhá léta s tíživým pocitem viny.

Těhotenství by mělo být nejkrásnějším obdobím v životě ženy. Navíc je to závazek na dalších nejmíň dvacet let. Je to rozhodnutí dospělé a zodpovědné osoby (osob) vychovat dítě co nejlépe a zajistit mu co nejlepší start do života. O ničem z toho ale nemůže být řeč, pokud by žena byla do těhotenství a porodu nucena.