Nikdo to tu nepřežije - Jerry Hopkins, Daniel Sugerman

Pokud patříte k fanouškům kapely The Doors, nebo vás jen zajímá podhoubí americké hudební scény konce šedesátých let, doporučuji vám k přečtení knihu Nikdo to tu nepřežije. O skupině vyšlo u nás docela dost knih, ale žádná z nich nepodává tak ucelený pohled na dobu, členy kapely i lidi, kteří se kolem ní pohybovali. Žádná jiná kniha vás neprovede životem Jima Morrisona tak sugestivně a živě, až budete mít pocit, jako byste byli u toho. Byl podle ní napsán i scénář k filmu The Doors režiséra Olivera Stonea.

Jim Morrison, zpěvák, básník a jeden ze spoluzakladatelů skupiny, se stal už během svého života legendou. Sečtělý a inteligentní mladík, výstřední bohém, sarkastický glosátor neuznávající autority, duší introvert a snílek, rozervaný umělec a především - mimořádně nadaný člověk. Jeho texty byly nekompromisní a přímé - nikdy si nebral servítky a uměl se otevřeně postavit proti přetvářce. Výlety, na něž s kapelou bral své publikum, byly tripem, který bořil hranice vnímání. Z koncertu udělal divadelní představení, jeho Dionýsovský zjev zaručoval příliv fanynek a zbožňování, hodné modly. Jim Morrison ale nechtěl být pouhým sexsymbolem konce šedesátých let, chtěl burcovat lidi ke svobodě, chtěl v nich probudit svými texty myšlenku. Byl slavný, ale o slávu vlastně nestál.

Příběh Jima Morrisona a The Doors je hořký a tragický osud, který se naplnil jedné červencové noci, se zdál být nevyhnutelný. Pro Jima byla smrt možná vysvobozením. Každý z nás k ní spěje, někdo rychleji, někdo rozvážně a dlouze. Jim žil naplno a v duchu překonávání svých možností. Jak napsal jeden z autorů v předmluvě - není důležité, že Jim zemřel, důležité je, že žil. Nikdo to tu nepřežije...to je to jediné, čím si můžeme být jistí.

"Myslím, že pitím se můžete vyrovnat se životem v přelidněném světě, a taky to pramení z nudy. Znám lidi, který pijou, protože se nudí. Já piju rád. Někdy to lidi uvolní a rozpovídá. A pak taky... hm, nevím... je to trochu hazard. Chápeš? Vyrazíš si večer někam se napít a vůbec netušíš, kde druhej den skončíš. Jako když hážeš kostkama. Může to dopadnout skvěle, může z toho bejt katastrofa. Každej kouří trávu. Už to ani nikomu nevadí. Ale před třemi lety tady prošla ta halucinogenní vlna. Takový tripy by nikdo nevydržel věčně. Než se dostaneš k narkotikám, většinou začínáš s alkoholem. Místo aby ses snažil na něco přijít, zabíjíš myšlenky. Alkoholem, heroinem, fuj! A práškama. To jsou oblbováky. Tlumiče bolesti. A proto to lidi berou."

str. 292, úryvek rozhovoru pro L.A. Free Press