Konečná stanice

Zvonek se rozrdnčel v tu nejnevhodnější dobu. Marie si zrovna chystala večeři a chtěla usednout k oblíbenému seriálu, když se ozvalo naléhavé a pronikavé zvonění. Nejdřív si myslela, že se někdo jen spletl, ale když protivný zvuk neustával, došourala se ke dveřím, odklopila kukátko a zamžourala do něj. Zatraceně, zase jsem zapomněla brýle, kam já jsem je jenom dala...

---

Za dveřmi viděla tmavé obrysy dvou vysokých postav. Trochu ji to vylekalo a vzpomněla si na to, jak sousedka říkala, že u ní jednou zazvonili dva slušně oblečení chlapíci a přeslušně jí nabízeli k podpisu nějakou smlouvu. Prý ušetří za elektřinu a podepsali to už všichni. Vůbec tomu papíru s písmenky jako blechy nerozuměla, ale když oni ti mladíci mluvili tak hezky a každá korunka se k důchodu hodí, že jo. Tak nakonec vzala do ruky nabízenou propisku a načmárala jim na ten cár papíru svůj autogram. Mladíci se vypařili a za pár dnů jí přišlo domů oznámení, že má zaplatit čtyři tisíce za nové připojení. Čtyři tisíce a ona má důchod tak sotva na jídlo a nájem. Musela sáhnout na peníze, odložené na pohřeb a její dcera pak dlouho lamentovala, jak je matka důvěřivá a hloupá. No jo, kdyby si mámy víc všímala, třeba se to nestalo, pomyslela si Marie.

Z přemýšlení ji vytrhlo nové zazvonění. Tentokrát to byl signál, který dobře znala. Jednou dlouze, třikrát krátce, takhle vždycky zvonil malý Péťa, když ho hlídávala. Jak dlouho se vlastně ten kluk už neukázal? Ani si nevzpomněla. Snad chodil ještě do školy, pak odjel na internát a ještě později se od dcery dozvěděla, že kluk se odstěhoval do Prahy. Nenapsal ani pohled, holomek. No jo, oni ti mladí dneska píšou jen esémesky a Marie stejně nevěděla, jak se esémeska otevírá. Když jí zapípal mobil, většinou to ani neslyšela a ještě nešťastnější byla, když se jí na displeji objevila taková ta obálka. To pak čekala na dceru a ta jí všechny obálky, za kterými se skrývaly zprávy od infolinky, vymazala. Ani jedna nebyla od Péti a jak taky, vždyť ani nevěděl, že má mobil. Ten jí koupila dcera k Vánocům, kdyby se něco stalo. Naučila se aspoň volat a přijímat hovory a byla za to na sebe pyšná.

Marie zápasila s klíčem a řetízkem na dveřích. Konečně se jí podařilo otevřít a ona zírala na mladého muže s nakrátko ostříhanými vlasy. Koukala mu do očí, mladík se usmál a pak, jakoby se viděli včera, vesele zahlaholil: "Ahoj, babi. Můžem dál?"

Oči jí sklouzly na útlou dívčí postavu vedle Péti. Tvářila se rozpačitě, taková panenka, pomyslela si Marie. Tak Petříček si našel děvče a teď mi ji přišel představit! Třeba plánují svatbu a přišli mě pozvat, nebo... Marie, rozradostněná náhlým shledáním, otevřela dveře dokořán a táhla oba dovnitř.

"Nezouvejte se, slečno, no teda Péťo, že se neozveš své staré bábě, tolik jsem na tebe vzpomínala, jak se ti daří, taky jsi mohl napsat aspoň mamince, dáte si čaj, nebo kafe? Já si teď zrovna chystala něco k jídlu, nemáte hlad? Pekla jsem štrůdl, to je dobře, aspoň vás mám čím pohostit, ale slečno, nestyďte se a berte si, je s jablky z naší zahrádky, cože, že vy sladké nejíte?, tak povídej, Petříčku, jak se máš?" Marie nebyla k zastavení, přešťastná z nenadálé návštěvy.

Péťa se uculil: "Babi, ta slečna se jmenuje Tamara. Kdybys mě pustila ke slovu, řekl bych ti to hned, ale tobě pusa jede jak namydlený blesk."

"No jo, to máš pravdu, kdyby mi tak chodily i nohy, byla bych jak mladice! Tak Tamara říkáš? To je pěkné jméno pro pěkné děvče, Petříku." Marie přijala Tamařinu ručku a stiskla ji ve své. "A jak dlouho se plánujete zdržet, děti?"

Ten večer si povídali dlouho, a tak nějak bylo jasné, že zůstanou na noc. Marie rozestlala manželské postele a sama se přestěhovala do obýváku na gauč, jen ať se mladí vyspí pěkně pohodlně. Sice žertem prohlásila, že by neměli spát společně pokud nejsou svoji, ale chápala, že dnes se na tyhle věci už nehraje. Jó to za našich časů, vzpomínala, to by tatínek jináč vyváděl, kdyby si takhle přivedla chlapce! Ani by si to netroufla udělat.

Uběhlo pár dní a děti se zabydlely v Mariině bývalé ložnici. Péťa už stačil Marii povědět, že Tamaru rodiče vyhodili z domu a teď si hledá práci. On je momentálně taky bez práce, ale zrovna mu volal kamarád, že se u nich uvolnilo místo a tak se tam půjde podívat. A jestli by ten čas, než si něco seženou, nemohli jako zůstat.

Marie byla ráda, že může pomoct milovanému vnukovi a jeho nastávající. Bylo jí Tamary líto, takové vyplašené kuře to bylo, pořád měla v očích cosi jako strach. Kdoví, co ta holka prožila, říkala si. Velkoryse přehlížela fakt, že Tamara místo hledání práce vyspává dlouho do poledne a vlastně, s Péťou si v této činnosti notovali. Marie kolem nich chodila po špičkách, vařila vydatné obědy a doufala, že se oba brzy vzpamatují a začnou jí aspoň přispívat na domácnost. Její důchod přestával stačit, musela sáhnout na úspory. Ale co, však Péťa jí to všechno vrátí, až... Jen chudák kluk nemá štěstí a nějak se mu zatím nedaří. To místo, co sliboval kamarád, samozřejmě už nebylo k mání a Petr byl čím dál nevrlejší, když se ptala, jestli už něco má.

Tamara trávila čas povalováním na posteli a výraz vyplašeného kuřete se pomalu vytrácel. Občas se s Petrem večer někam vypařili a přicházeli až ráno. Marie zprvu celé noci nespala a čekala, až zarachotí v zámku klíč a v chodbě se ozvou hlasy. Později se jich začala bát. Když si troufla Petrovi něco vytknout, začal na ni hulákat. Už to nebyl ten malý kluk, kterému by mohla dát na zadek, byl to chlap, z něhož šel strach. Hlavně, když se napil. Ze začátku ještě věřila jeho povídačkám o tom, že má smůlu a kdyby si nemohli s Tamarou aspoň občas někam vyrazit, tak se z toho života zblázní. Jenže zatím to vypadalo, že spíš se zblázní ona, Marie. Neodvažovala se ani nic říct dceři, Péťově mámě. Ta sice věděla, že mladí u ní bydlí, ale jak to mají s financemi, to ji nezajímalo. Předpokládala, že si to vyříkali a je vše v pořádku.

Situace se nezlepšila ani poté, co si Petr našel práci. Tedy alespoň to tvrdil. Za první peníze si s Tamarou koupili do její ložnice letiště a vyhodili staré poctivé manželské postele. Vůbec se ti dva chovali tak, jako by jim tu všechno patřilo. Marie se postupně vystěhovala do kuchyně, kam postavili její gauč z obýváku. Největší rána ale přišla jednoho dne...

Seděla takhle u stolku v kuchyni, pomalu upíjela z hrníčku kávu a poslouchala rádio, když za ní přišli Tamara s Petrem.

"Babi, podívej, chtěli jsme se s tebou domluvit. Společně bydlet nemůžeme, to je fakt. My jsme mladí a ty už máš ráda svůj klid," začal Petr opatrně. "Víš, mysleli jsme, že teď, když budeme mít dítě, že by prostě... no, prostě bychom chtěli být sami, to snad chápeš."

Marii se v očích objevily slzy štěstí. "Tamarko, tak ty budeš maminkou? A co svatba? Co na to říká maminka, Petře?"

"Zatím se brát nechceme. Budeme spolu jen tak žít na psí knížku, to je dneska normální," prohlásil Péťa sebevědomě.

"Já se tak těšila, že ti jednou půjdu na svatbu," zklamaně povzdechla Marie.

"Neboj, babi, svatba ještě bude. Ale teď bych s tebou chtěl probrat důležitější věc. Mluvil jsem s mámou a ta si taky myslí... no, myslí si, že bys nám měla ten byt uvolnit, když teď budeme tři."

"Počkej, Péťo, jak uvolnit? Kam bych šla? Navíc, můžu vám ještě pomoct s malým, Tamarko, až půjdeš do práce, třeba bych ti mohla hlídat," zoufale se chytala naděje Marie.

"Vždyť ty už máš taky svoje problémy a za pár let budeš potřebovat, aby se staral někdo o tebe. No a jistě uznáš, že tady to nepůjde. Byt je sice velký, ale v kuchyni obě s Tamarou být nemůžete. Máma už rozhodla, že než se uvolní místo v domově důchodců, půjdeš bydlet k ní na barák. Postará se o tebe, uvaří, vypere..."

Mariiny oči pohasly. "Tak takhle jste si to vymysleli... vy jste s mámou rozhodli... a já tu prožila celý život," rozplakala se.

Po pár dnech přijelo pro Marii auto a dcera se zetěm naložili pár jejích osobních věcí. Pokojík, který jí připravili, byl malý a nehostinný a Marie se v něm cítila jako vetřelec. Cítila se vytržená ze svých kořenů a přesazená do neznámého světa, kterému nerozuměla. Cítila se nepotřebná a zbytečná, všem na obtíž. Vydědenec, jehož úkolem bylo vyklidit pole, stáhnout se do ústraní a tiše dožít. Jen ji mrzelo, že Péťovi s Tamarou nestála za to, aby se za ní přijeli podívat. Od té doby, co přestala chodit, tiše sedávala u okna a sledovala, jak venku pulsuje život. Seděla a čekala na den, kdy se bude znovu stěhovat. Tentokrát ne domů, ale do domova. A ten je, jak známo, konečná stanice.