Vzpomínka na Johna Bonhama
Datum 25. září zůstává v historii jako smutná připomínka úmrtí bubeníka Led Zeppelin Johna Henryho Bonhama.
V minulých letech jsem tomuto inspirativnímu hráči a spoluautoru písní věnovala několik vzpomínkových článků, v nichž jsem vyzdvihla především jeho kreativitu, cit pro dynamiku a střídání nálad. Jeho styl byl zcela unikátní, obsahoval rytmickou techniku, preferovanou Gingerem Bakerem, ale používanou způsobem, který vytvořil celý pilíř zvuku.Byl jedním z těch, kteří povýšili bicí na víc než jen doprovodný nástroj a hudební podklad. Bonhamova sóla dodnes vyvolávají úžas - rychlé a přesné, hlasité a přitom citlivé, precizní i nespoutané, promyšlené a dechberoucí.
Dnes jsem se v článku chtěla zaměřit především na hudbu - jistě všichni znáte Bonhamovu skladbu Moby Dick (na koncertech také často uváděnou jako Pat Delight na počest jeho manželky Pat), která vyšla na albu Led Zeppelin II v říjnu 1969. Zanedlouho tedy oslaví 44 let.
To je ovšem nejznámější skladba, připisovaná Bonzovi. Já jsem dnes chtěla "vyhrabat" tři méně známé kousky, jejichž spoluautorem Bonham je, a připomenout tak i autorský vklad tohoto mimořádného hudebníka. Dnes si připomínáme 33. výročí jeho zbytečné a tragické smrti.
Přečtěte si:
***
Prvním z nich bude skladba, inspirovaná "Ohh! My Head!" Ritchieho Valense. Boogie with Stu, nesoucí své jméno podle pianisty Iana Stewarta, je taková studiová legrácka, připomínající svou atmosférou uvolněné jamování. Radost a dobrá nálada v ní je doslova hmatatelná.
Boogie with Stu - Physical Graffiti (1975)
***
Další žertovná skladba je takovým odlehčením jinak melancholické desky Presence (1976). Royal Orleans je nejen název hotelu, který měli členové Led Zeppelin v oblibě, ale také připomínkou historky jednoho jejich člena (prozradím, že šlo o Johna Paula Jonese), jenž právě v tomto hotelu prožil románek s transvestitou, o němž si celou dobu myslel, že je to hezká dívka. Údajně spolu kouřili marihuanu a pak usnuli, přičemž onen transvestita svým jointem zapálil celý pokoj.
***
Poslední skladbou bude Poor Tom, spatřivší světlo světa až v roce 1982 na vzpomínkové Codě. Song, pocházející z období nahrávání alba Led Zeppelin III, musel čekat hezkou řádku let, než se dočkal oficiálního vydání.
Bonham celou písničku udržuje rytmus, připomínající kodrcání vlaku a skvěle ho doprovází Jimmy Page na akustickou kytaru. Za pozornost stojí i Robertova harmonika, která podkresluje náladu skladby. Hezký poslech!
Komentáře
Okomentovat