Jsem městské dítě
Vesnička, víska, ves, dědina, venkov - při vyslovení těchto zvukomalebných slov se mi v mysli rozvlní širé obilné lány a v nose zaštípe typický zápach hnoje i vůně jablek; před očima naskočí představa bodré venkovanky s mísou buchet, stojící na zápraží. Vesnice, toť pro mě, městské dítě, místo nepoznané a opředené kouzlem, místo jako vystřižené z knih a hojně oblíbené filmaři. Díky tomu, že jsem nikdy na vesnici nežila, ve mně přetrvávají jisté mýty a ideály, jak by měla taková dědina vypadat a to se skutečností má už pramálo společného. Zkrátka mám v hlavě Potěmkina.
Jak jsem už psala, mé představy o životě na vsi jsou značně ovlivněny četbou a filmem. Namátkou si vzpomínám na Pohorskou vesnici Boženy Němcové, nebo podještědské povídky Karoliny Světlé. Archeologické knižní vykopávky překrývají 'novější' náplavky, jako kupříkladu seriál Chalupáři a nebo Vesničko má, středisková.Z knih paní Němcové vím, že dříve v panských dvorcích pracovali podruzi, námezdní dělníci, bydlící v nájmu u sedláka a robotující pro něj. V polovině minulého století se z těchto podruhů stali soudruzi - všimněte si, že slovní základ druh je stále stejný. Stali se z nich rostlináři, živočicháři, traktoristé a dojičky a dostalo se jim cti pracovat na společném majetku, který byl zabaven jejich dřívějším zaměstnavatelům. Ti se náhle změnili v třídního nepřítele a jako s takovými s nimi bylo nakládáno - pokud se nechtěli podvolit kolektivizaci, byli i s rodinami vyhnáni nebo zavíráni do táborů nucených prací. Vesnice se tedy díky družstvům stala baštou socialistického zemědělství a všichni si byli rovni - nikdo nic neměl, tudíž si nemuseli závidět.
Někdy v té době se už na vesnici neoslovovalo panímámo, pantáto, ale vzhledem k nejasným příbuzenským svazkům převládalo familiérní strejdo, teto. Nakonec v menších obcích byli stejně všichni nějakým způsobem příbuzní, a když se přivdal či přiženil někdo cizí, stal se rázem členem rodiny. Jenže později, když krásy venkova začali objevovat měšťáci kupující si tu chalupy k rekreaci, stupňovaly se rozdíly mezi venkovským a městským obyvatelstvem. Pražáci si původní roubenky a selská stavení přestavovali k obrazu svému a měnili je v moderní a kýčovitá obydlí, ani trochu nezapadající do původní venkovské zástavby.
Aby se vesnice co nejvíce podobala městu, většinou se pro nově přistěhovavší obyvatele postavily ještě bytovky, hyzdící tvář téměř každé trochu větší vísky. Lidé vyžadovali pohodlné bydlení s umakartovým jádrem a ústředním topením, tak jako na sídlišti. A když se už tedy vesnice začala tak rozrůstat a modernizovat, najednou přestalo být jasné, kdo je čí strejda nebo teta a tohle oslovení začalo být spíš urážkou. Vzpomeňme na scénu z Vesničky, kde malíř z Prahy oslovuje ženštinu v šátku: Teta, nevíte, kde by se tady dalo sehnat nějaké ubytování? a paní se na něj zadívá, hlavu na stranu a povídá: Ty seš můj synovec? A že tě neznám? Chlapče, chlapče, vesnice se nám změnila. Už se neoslovujeme strejdo a teto. Jo a tykáme si a říkáme soudruhu, nato pan Svěrák a kino v té době řičelo smíchy. Dobová kritika společnosti vždycky na lidi zabere a navíc, každý z nás to tehdy znal. Když přišla úřední obálka, byl titulován soudruhem i ten, kdo nikdy nebyl ve straně.
Z filmů také vím, že na vesnici mají všechno místní. Místního blázna, místní drbnu, pár místních opilců, pravidelně vysedávajících v hospůdce Na návsi, faráře a 'bábu kostelnici', místního paroháče a nevěrníka. Ve městě to tak není. Blázen se tam ztratí, pokud ho někdo nenatočí mobilem v metru, a drben je tolik, že už se ani pořádně neví, kdo koho drbe. Když u nás v domě potkám nějakou neznámou tvář, kolikrát netuším, zda je to nový soused, nebo jen někdo na návštěvě. Taky se mi stává, že potkám souseda z bytu odnaproti po půl roce, a on mi neodpoví na pozdrav. Buď jsem se za ten půlrok natolik změnila, že mě nepoznává, nebo je to prostě a jednoduše hulvát.
Na vesnici by se tohle asi stát nemohlo. I když, teď mi došlo, že vlastně jak kde. Poblíž Prahy, kde bydlí dcera, mi venkov připomínal snad jen ten závan hnoje z polí a blízkost lesa. Každý tu má rezidenci obehnanou vysokým plotem a v garáži auto, kterým pravidelně vyjíždí do supermarketu, neboť v obci je pouze vietnamská večerka. Na kostel jsem se šla podívat do dva kilometry vzdálené vísky a když jsem si ho fotila a otočila se, že zvěčním i stavení naproti - mám slabost pro staré baráky - vylezl odněkud nějaký mužík a jestli prý chci tu barabiznu koupit. Ne, povídám, já si fotím jen tu ceduli, ukazuji rukou na cedulku s názvem obce. Tím jsem ovšem v muži vzbudila dojem špióna a jeho podezíravý zrak doprovázel můj úprk a marné vysvětlování, že jsem tu jen na návštěvě.Co se mě týče, raději zůstanu ve městě. Nemám auto ani řidičák, neumím zacházet se sekyrou a pilou, navíc jsem člověk introvertní a nemám ráda drby a nahlížení druhým do talíře. Pole mám za panelákem, když fouká příhodně vítr, zdarma se načuchám smradu a pokud chci jít do lesa, stačí ujít pár metrů a můžu se projít zkultivovaným lesoparkem. A kdybych náhodou zatoužila po návštěvě vesnice mých snů, zajedu si jednoduše do Rožnova. V tamějším skanzenu jsou chaloupky jako z pohádky, takové už málokde uvidíte. A bez drben i bez hulvátů.
Komentáře
Okomentovat