A není cesty zpět...

Hitem letošního léta se stalo cestování za fikcí. Tak alespoň nazývali propagátoři novou metodu, která umožňovala zájemcům navštívit vybranou postavu v jejím světě. Lidé houfně vyhazovali knihy do sběru, aby jim doma nezabíraly místo, a nakupovali malé krabičky, slibující nevšední zážitky za hranicemi možností.

Seděla jsem ve svém bytě takhle o víkendu, venku pršelo a já přemýšlela. Mám, nemám? A když už, tak kam se podívat? Všechny mé oblíbené knihy jsou tak nebezpečné! I když výrobce zaručuje, že cestovatel je jen v roli pozorovatele, co když se něco zvrtne? Nevěřím už ničemu.

Vytáhla jsem přístroj z krabičky a zmáčkla knoflík. Před očima mi na displeji naskákala dlouhá řádka žánrů a titulů. Můj lačný zrak padl na jeden z nich - A bude hůř. Ježišmarjá, to snad ne!

Bylo pozdě na úvahy, zmáčkla jsem totiž omylem spínač zhmotnění. Hlavou mi projela bodavá bolest, u srdce mě píchlo. No jo, na taková dobrodružství už nejsem stavěná. Probrala jsem se až za hodnou chvíli.

Ležím na zemi a nade mnou stojí nějaký kluk. Zřejmě Olin, napadá mě. Kdo taky jinej? Lehce do mě kopne špičkou tenisky.

"Další zasranej šmírák, dneska jsi už druhá," pronese a oči se mu lesknou chlastem. "Co sem furt lezete? Nestačí vám o nás číst, vy to musíte ještě vidět, co? Teda, jestli tohle maj bejt ty budoucí generace, tak lidstvo zhovadilo."

Chci mu říct něco o tom, jak jsem se k jeho příběhu dostala, co ve mně vyvolal, jaké vzpomínky… Ale je pozdě. Cítím divné teplo, proužek žluté vody dopadá do místa, kde ležím. Vlhkost přerušila spojení, nemám se jak vrátit.

"Tak to je v prdeli," ulevím si.

"Vidíš, teď seš naše," směje se Olin. Natahuje ruku a pomáhá mi na nohy.

"Jdeme k Boučkům," zavelí. "A když už jsem tě pokřtil, budu ti říkat Bejbi. Souhlasíš?"

Moje "nééé" zaniká v jeho hurónském smíchu.

***

P. S. Povídka byla napsána do soutěže Setkání s literární postavou.

P. S. 2: Pokud se vám povídka líbila, můžete pro ni zde hlasovat ve finále literární soutěže.