Vůně dálek a dobrodružství
Proč se dívat na téma bezdomovců jen ze stránky konzumní, kde na jedné straně stojí ti správní lidé s běžnými starostmi o peníze a majetek a na druhé otrhaná individua s nataženou dlaní a prázdnou kapsou? Proč se nepodívat na tohle zajímavé téma i z pohledu romantického?
Odedávna nás přece přitahovaly příběhy světoběžníků, cestovatelů, tuláků, vandráků, světských komediantů, potulných muzikantů. Nebýt těchto osob, byla by o mnoho chudší literatura, hudba i film. A nejeden mladý člověk jistě při čtení dobrodružných knih snil o tom, že se bude svobodně toulat vzdáleným krajem kam ho nohy ponesou, spát pod širákem a sedávat za dlouhých letních večerů u řeky. V mnoha z nás vyvolávaly kouzelné představy maringotky, kočující v sezóně z místa na místo a stále znovu rozbíjející svůj stan. Občané světa, bez pevných kořenů a s neklidnou krví v žilách.
Tuláci bývali dříve běžnou součástí života každé vesnice i města. Potulní vandrovní jsou snad v každé pohádce, a pokud si dobře vzpomínám, do světa na zkušenou musel chudý Honza stejně jako urozený princ. A když už jsme u těch pohádek, tak takový kouzelný dědeček taky většinou neměl svou chaloupku, ale byl vandrovním odchycen někde v lese. No a co poustevníci, zalezlí v jeskyních a pojídající šváby a louskající chrousty? I bohapustá loupežnická cháska se rekrutovala z bezdomovců, kteří ukrytí v lese mezi stromy čekali na povoz, tažený koníkem a vezoucí lákavý náklad. Vyšrtněme z knih bezdomovce a zůstanou nám prázdné stránky, přátelé.
Pamatuji si, že vrcholem mého mladického snění bývalo odjet někam daleko na vandr a zkusit alespoň na pár dnů žít v přírodě. Bohužel mi to rodiči nebylo dovoleno, snad za předpokladu, že v lese zvlčím, případně nějakého toho vlka přitáhnu domů. S lítostí jsem postávala na nádraží s kamarády, kteří měli na zádech uesku, na něm pověšený kotlík, na nohou kanady a za doprovodu kytary se chystali někam za dobrodružstvím. Ta vůně dálek a svobody! To bylo lákadlo! Nemůžu mluvit za všechny, ale připadá mi, že tahle tulácká nota už časem vyčpěla. Místo bezstarostného povalování v trávě s lahví vína, kolující v kruhu přátel a pozorování odlesku ohně v očích krásné holky se do popředí dostalo nesmyslné běhání po supermarketech a sdílení zážitků na fejsbůku. Lidé zpohodlněli a zlenivěli, nechce se jim trmácet bůhvíjak dlouho vlakem, raději sednou do auta. Nechce se jim trčet ve stanu bez tekoucí vody a splachovacího záchodu, bez myčky a chemie neumyjí nádobí, bez mikrovlné trouby neuvaří oběd.
Dnes tulácká romantika táhne snad jen pár dobrodruhů, kteří pak své zážitky sdělují těm méně odvážným na různých přednáškách a na stránkách cestopisných časopisů. I když i z této romantiky se dá udělat byznys a i tady vládne nesmiřitelný duch mamonu a snobství. Na pár dnů se z tebe může stát bezdomovec v bundě za pár tisíc. I tady platí - pokud nemáš peníze, nemůžeš být sezónním bezdomovcem. Jinak jsi out.
Ale řekněte sami, nelíbila by se vám představa vypadnout někam daleko z každodenního stereotypu a shonu? Hodit starosti za hlavu a jen tak jít někam, kam vás nohy ponesou? Na čas asi ano, ale přece jen je pěkné mít se kam vrátit. A to byste jako bezdomovci udělat nemohli. Tak snad zbývá jen snít nad otevřenou knihou...
Vzít ranec na záda a do srdce naději,
snídat za rozbřesku pod čistým nebem.
Lidi to nechápou, ti se ti vysmějí,
že vděčný máš být za vodu s chlebem.
Toulat se bez zábran jenom tak po kraji,
na stráni nocovat v kopičce sena.
Málokdo rozumí, proč to tak dělají,
proč nechtěj barák, kde čeká je žena.
Mít hlavu svobodnou, žít chvíli pro sebe,
v souladu s přírodou a jejím řádem.
S rukama za hlavou koukat se na nebe,
nebýt jen ovcí, co bučí se stádem.
Komentáře
Okomentovat