Hudební kýč
Hudba je záležitost abstraktní a fyzicky neuchopitelná, přesto se nedá tvrdit, že hudební kýč nelze definovat. V jiných odvětvích umění to máme jednodušší - vidíme obrazy, některé předměty si můžeme i osahat. Laciné materiály, křiklavé barvy a přehnaně citově zabarvená témata identifikují kýč, který se ovšem spoustě lidí může líbit. Vlastně se musí líbit, protože je produkován cíleně a zaměřuje se na masovou spotřebu. Kýč se tváří umělecky, přitom jde o pouze o produkt.
Je jasné, že k tomu, aby existovala nabídka kýče, musí nutně existovat také poptávka. Ve všech uměleckých spektrech je dána jeho nekomplikovaným sdělením a lidé, kteří dané oblasti umění nerozumí, se s ním snáze ztotožní. Navíc jim nabízí to, co důvěrně znají, a jako bonus přehršel emocí. Není třeba nad ním přemýšlet a zkoumat, co vyjadřuje, to bývá vždy jasné. Právě tato jednoduchost dělá kýč tak přitažlivým.
Co se týče hudby, jsem toho názoru, že jako kýč bychom mohli označit zejména masově vyráběný pop, který splňuje všechna jeho kritéria. Je jednoduchý, nenabádá k hlubším úvahám, není v něm nic, co by posluchače rozrušovalo, z uměleckého hlediska nepřináší nic nového (naopak bezostyšně vykrádá), neinspiruje, dál se nerozvíjí a především působí na city. Tato hudební forma je produkována s cílem výdělku bez vyšších záměrů a libuje si v banálních tématech, která bývají často podávána teatrální formou. Z kýče nemůže nikdy vzniknout umělecké dílo, naopak dílo je možno zprznit a stvořit z něj kýč. Od nástupu hudební vizualizace se setkáváme také s kýčovitými klipy, v nichž se objevují přehnané efekty, sentimentální výjevy nebo tuctová a stokrát obehraná klišé. Většinou se dá říct, že pokud je klip kýčovitý, bude ho hudba kopírovat a naopak. Stejně to platívá i o obalech alb, jak můžete vidět.Otázkou je, proč se dnes kýči tolik daří. Jako jednu z příčin jeho úspěchu bych mohla uvést mediální masáž už od narození - v rádiích se dnes člověk setkává především s tímto druhem hudby. Dramaturgie rádií by se ale mohla ohánět tvrzením, že lidé si ho přejí slyšet, a proto je jim nabídnut. Vytváří se tím začarovaný kruh, který pomáhá vytvářet další kýče a ovlivňuje další generace posluchačů.
Druhým důvodem může být prvoplánovost, se kterou tato hudba útočí na naše smysly. Jde většinou o líbivou, jednoduchou a stokrát přežvýkanou hudební složku i text a fyzicky přitažlivého interpreta (důležité pro videoklip, aby byla upoutána pozornost!). Pokud jde o hudbu staršího data (stále populární diskotékové osmdesátky), je účelem vyvolání nostalgických vzpomínek na mládí. Bohužel je dnes trend mladých, kteří se naopak k této hudbě obracejí jako k lepší alternativě moderního kýče.
Spotřeba a rychlé použití je znakem doby, což se projevuje i ve vnímání hudby jako umění. Tedy spíš nevnímání, protože ji používáme často jako kulisu k běžným denním činnostem a tam opravdu můžeme říct, že o kvalitu nejde. Poslech nové desky se omezuje většinou na dva tři songy, které zaujmou napoprvé, a pak je můžeme sjíždět pořád dokola na youtube. Zdá se, že dnes mnoha lidem stačí jednoduchost, líbivost a prvotní zaujetí, protože hledání nějakého významu by bylo příliš složité a není na to čas.
Pro tuto rychlou spotřební dobu je kýč jako stvořený. Jeho sdělení je jasné - bavit se a být takzvaně "v pohodě". Právě pro tyto přednosti kýče předpokládám, že se ho nikdy nezbavíme.
Komentáře
Okomentovat