O vztazích a vlastnictví
K tomu, abychom mohli cokoliv mít, je třeba zásadní věc. Nejdřív musíme být, bez toho to nepůjde. Když už jsme, tak bezesporu taky máme. Naším prvním vlastnictvím je hlad a strach, což nejsou zrovna příjemné věci a rozhodně nechceme, aby s námi zůstaly napořád. Na rozdíl od dalších věcí, které později obdržíme, se snažíme těchto prvotních pocitů zbavit, nebo tedy snažíme se, aby nás jich zbavili ti, které jsme na tomto světě obdrželi. Máma a táta. Jsou naši a můžeme si s nimi dělat, co chceme. Můžeme je tahat za vlasy, drtit jim něžnými prstíčky nos, kopat je do břicha a týrat nevyspáním, můžeme předvádět zkrátka cokoliv. Přesto budou pořád naši a nikam neodejdou (tedy většinou). Oni si ovšem bláhově myslí, že my jsme taky jejich. Každou chvíli žvatlají "Ty moje beruško" (pro genderovou vyrovnanost uvádím i broučka) a vůbec ani nepomyslí na to, že za pár let už bude všechno jinak.
Uplyne to jako voda a brouček (či beruška) si začne hledat jiné objekty. Už nepotřebuje rodiče k zahnání hladu a strachu, naopak se ozývají další potřeby. Nejprve je to touha po kamarádech, pak přijde vyšší level. Broučci a berušky začnou přicházet do let, v nichž chtějí taky někoho mít. Někdy je k tomu tlačí okolí, které se starostlivě vyptává: "Tak co, už máš přítele (přítelkyni)?" Pokud tomu tak není, propadají oba druhy trudnomyslnosti. Tak staří jsou a ještě nikoho nemají, je to vůbec normální? V každém druhém časopisu vychází návod, jak najít toho pravého (pravou), internet se radami jenom hemží. Láska a vztahy jsou vůbec nejvíc probíranou oblastí života a člověk bez partnera kolikrát zjišťuje, že najít společné téma hovoru se zadanými je téměř nereálné.
V určitém věku je absence protějšku společensky neúnosná. To pak nechápavé okolí praví: "Jak můžeš být sám(a) a nikoho nemít?" a když už se povede a někoho si najdeme, hned nasadí další kalibr: "A co svatba? Budete se brát? Chcete mít děti?" Mně se moc líbilo, jak tyto pojmy vysvětloval Jaroslav Dušek - já si tě beru (tedy jsi můj, moje). Je to čiré vlastnictví, vždyť už to slůvko "vdaná" je dost zavádějící. Oč to mají jednodušší chlapi, kteří jsou jen "ženatí"! Ono je vůbec zajímavé, jak se kolikrát vztahy pokazí právě po svatbě, kdy už máme to své jisté. Kdy už nám partner patří a nemusíme se přetvařovat. Někdy se člověk až zděsí toho, koho si vzal a kdo se z něj vyklubal. Ti naivnější si myslí, že se kvůli nim protějšek změní, případně že ho změní společný potomek. Bývají to většinou ženy, které žijí v této blahé naději. Změň se, říkají si partneři, změň se a bude to ol rajt. Změň se kvůli mě, pokud mě máš rád(a). Ale oni sami se měnit nechtějí. Je velký rozdíl v tom, jak vidíme sebe a jak toho druhého. Na sebe a své chyby jsme zvyklí.
Možná proto dnes tolik lidí zůstává samo, případně jen v módním svazku (další hezké slovo, svazek svazuje) přítel-přítelkyně. Přitom vlastně o žádné přátele nejde. Pravý přítel nás nenechá na holičkách a je tu vždycky, když ho potřebujeme. Přítel v dnešním pojetí je tu jen tehdy, když má náladu. Ze zvědavosti jsem se podívala na heslo "přítel" v googlu a vyjela mi spojení: přítel na mě kašle, přítel mě uráží, přítel je sobec, přítel mi lže a dokonce přítel mě podvádí. Proč tímto slovem označujeme člověka, který se k nám takto chová? Není to degradace přátelství jako takového?
Nakonec jsem si nechala vztah nejprvotnější - a to ten, který máme sami k sobě. Je základem všech ostatních vztahů, které s lidmi máme. Pokud si sami sebe nevážíme, asi nemůžeme čekat, že to za nás udělají druzí. Pokud se máme naopak až příliš rádi, může to být bráno jako projev sobectví. Najít správnou míru vztahu k sobě samému je těžké - i přesto, že se tak dobře známe. Nebo možná právě proto.
Komentáře
Okomentovat