Staré dobré časy versus moderní doba
Vzpomínky na staré dobré časy se dnes stávají tématem mnoha hovorů a nejde jen o hovory pamětníků. Velebí je už i lidé, pro něž jsou tyto časy obdobím nedávno minulým. Srovnávají dnešní dobu se svým nedávno uplynulým dětstvím a pedantsky se rozčilují nad tím, co všechno dnešní děti mohou - narozdíl od nich, kteří vyrůstali v oněch starých dobrých časech. Zajímalo by mě, kde je hranice uplynulých časů a kde začíná ta vymezující moderní dobu. Každá generace má své vzpomínky a ty jsou časem silně idealizované.
Při své práci se setkávám s lidmi starších ročníků - narozenými před druhou světovou válkou a během ní. Tito lidé prožili své mládí v době, o které bychom těžko mohli mluvit jako o období svobody, hojnosti a bezpečí. Přesto jsou jejich vzpomínky spíše pozitivní - a pokud už vzpomínají na těžké chvíle, vždy dokážou najít nějaký protiklad, který vyrovná misky vah. Proč tomu tak je? Myslím, že odpověď je jasná: Tehdy byli mladí a měli život před sebou. Mládí se dokáže radovat v každé době, je to jeho přirozenost. Navíc máme tendenci pamatovat si spíše věci dobré, než ty zraňující.
Titíž lidé mi také často vypráví o starých dobrých časech, kdy k sobě měli lidé blíž, děti poslouchaly své rodiče a sousedé si pomáhali. Přiznávám, že mě taková vyprávění fascinují a vždycky k nim přidám nějaký postřeh ze svých "časů". Uvědomuji si přitom, jak je to nedávno, co se v mých "mladých časech" mluvilo o tom, jak je svět zkažený a jak to dřív nebývalo. A uvědomuji si i to, že pamětníci to měli stejně - taky jim určitě jejich babičky vyprávěly o těch úžasných dobách, kdy bylo tak dobře na světě a všichni byli tak nějak hodnější. Což je samozřejmě jen iluze.
Hranice "časů" se se posunuje s každou další generací. Dnes není výjimkou, že na ně vzpomínají patnáctileté děti, což je ovšem dáno překotným vývojem. Dnešní děti mají "staré časy" spojeny hlavně s technologiemi - dobou, kdy nebyly rozhozeny sociální sítě, neexistovaly chytré mobilní telefony (kdo pamatuje mohutné krabice s anténkou, tehdejší zázrak techniky?), i-pody, tablety a další vymoženosti. Připadá mi, že se stále rychleji rozostřují kontury mezi starým a novým a o novince můžeme mluvit leda ve chvíli, kdy je uvedena na trh. Stačí ale jen pár měsíců a je nemilosrdně zařazena do starého železa.
Dnes (a možná i ve starých časech) často viníme z všeobecného úpadku dobu. Spíláme jí, že ona může za všechno - za to, že sedíme u počítače a nejdeme ven, za to, že někam neustále spěcháme a stresujeme se, za špatný spánek i za vztahy v rodinách. Kdyby nebylo doby, byli bychom zřejmě někým jiným a dělali všechno tak, jak se má a jak je pro nás prospěšné. Vztahy by náhle fungovaly, dobře by se nám spalo a nikdo by se nestresoval... Docela pěkná představa, což? Ale doba přece za nic nemůže. Nic se samo od sebe neudělá, budeme se muset o lepší časy přičinit sami. I když je to práce a ta někdy bolí.
Komentáře
Okomentovat