Ve škole nás nenaučili bojovat s parazity

Možná bude nadpis článku zavádějící - parazitem může být myšlen nejen obtížný hmyz, živící se lidskou krví, ale též člověk, přiživující se na druhých. Mé povídání se bude dnes zabývat tím prvním druhem.

Ve škole jsme se setkali na vlastní kůži s mnoha parazity. Vešky čile přeskakovaly na dětských hlavičkách, hlavně u těch děvčátek, která si ráda špitala s kamarádkou v lavici a přitom se jejich hlavy octly v těsném sousedství. Mě se naštěstí vši vyhnuly - jednak jsem nebyla moc družná a druhak mi maminka udržovala střih vlasů jako anglický trávník. Ten nízký vlasový porost mě sice trápil, ale zase jsem nemusela absolvovat nepříjemnou kúru se smradlavým zábalem na hlavě.

Dalším z parazitů, který se pravidelně objevoval mezi dětmi a jehož výskyt byl podmíněn nedostatečnou hygienou po použití wécé byly roupy. Roup se uhnízdil v dětské zadničce a jeho přítomnost se projevila tím, že dotyčný se neustále škrábal v intimních místech. Pak už nebylo těžké transportovat jeho vajíčka pomocí kliky u záchodu k dalším obětem. Ať nám učitelé říkali jak chtěli, že si po použití záchodu máme důkladně umývat ruce, stejně se roupy objevovaly s železnou pravidelností, tak jako jaro po zimě. Vyhnání roupů z těla se provádělo pomocí růžového sladkého sirupu, po kterém jsme s radostí pozorovali úbytek bílých červíků a snížené pnutí v oblasti konečníku. (Vyhánění těch druhých roupů se provádělo páskem a vařečkou a bylo o poznání víc bolestivé.)

Ovšem s čím jsme se ve škole nikdy na vlastní kůži nesetkali, byly blechy. Učitelé vždycky říkali, že blecha kočičí a psí na člověka nejde. Jenže to nám pěkně lhali, jak jsem zjistila později.

Začalo to tím, že jsem jednou na zastávce autobusu objevila opuštěné kotě. Jsem odjakživa zvířecí máma, takže jsem to ubohé mrňátko vzala do náruče a odnesla domů. Jestli má, nebo nemá blešky, to mě nenapadlo vůbec zkoumat, já se spíš starala, jestli nemá hlad. Mrně jsem nakrmila a spolu s dcerkou jsme přemýšlely, co s ním.

Zatím se ovšem bleškám v kotěcím kožíšku zachtělo změny a za pár dní jsem měla z bytu blechárnu. A vůbec to nebylo tak, že by ty mršky neútočily na člověka. Naopak. Vždycky poránu, když jsem vstala z postele, mi přátelsky naskákaly na nohy a vesele mě štípaly. Za pár dní jsem byla rozškrábaná do krve a neustále jsem se plácala do noh, jako by to byla velká legrace. Kotě putovalo z domu na zahradu k jedněm hodným lidem a já likvidovala tu bleší spoušť. Nakonec se mi to povedlo, ale řeknu vám, byla to fuška.

Po pár letech, nepoučena tímto varovným zážitkem, jsem se znovu ocitla v bleší pozornosti. Bylo to v práci, kde jsem musela chodit do různých domácností. Někde to s čistotou opravdu nepřeháněli. V jedné takové domácnosti měl pán starého slepého psa, který mu chodil na toaletu do postele a vypaseného zrzavého kocoura. Ten kocour byl epicentrem mých problémů. Jednoho dne jsem vstoupila do této domácnosti za účelem pomoci zmíněnému pánovi s úklidem. Hned jsem pochopila, že se děje něco divného. Blechy z kocoura hupsly na můj žlutý svetřík a uvelebily se tam jako černé ozdobné tečky. Toho, že mám svetr plný blech, jsem si všimla až posléze, kdy jsem šla pánovi koupit ještě něco k jídlu do blízkého obchůdku. Zuřivě jsem je smetala rukou ze svetru, aby si toho nikdo nevšiml, protože jsem se samozřejmě příšerně styděla. Ale několik se jich rafinovaně schovalo a jednu objevila až má nadřízená po mém návratu z terénu. Co to máš za uchem? ptala se mě. No a co myslíte, že to tak asi mohlo být. Pokud tipujete blechu, je to správně.

Bohužel neviděla všechny a tak se mi podařilo donést si jich pár domů, Jakmile se za mnou zaklaply dveře bytu, oddechly si blechy cestovatelky a naskákaly na mého kocoura - domácího povaleče, co v životě nevytáhl paty z bytu. Za pár dní jsem si všimla, že z kocoura se neustále sype něco černého. Po důkladné prohlídce jeho kožíšku jsem se zděsila. Skákaly mu tam nějaké velké vypasené mrchy - ale v mé naivitě mě hned nenapadlo, že to můžou být ty samé, které se svezly na mém svetru. Šly jsme s dcerou s kocourem k lékaři s tím, že má v kožichu okřídlené parazity. "Ale pani, to jsou přece blechy." přátelsky mi sdělil veterinář. Čímž mi připomněl mou anabázi se zrzavým vypaseným kocourem v práci. Dostali jsme odblešovací přípravky a instrukce na vyčištění celého bytu. Chvála bohu se nám povedlo i tuto invazi zničit.

Blechy nebyly jedinými cizopasníky, se kterými jsem se v práci setkala. Viděla jsem na vlastní oči i štěnice, o kterých mi kdysi povídala moje babička a které jsem si představovala jako obrovské, krví napité štětinaté bestie, co žijí pod tapetami. Těchhle potvor se už sami nezbavíte. Ten člověk, co je měl doma, je vždycky v noci zabíjel, a pak mi je zabité a nalepené na papíře i s datem likvidace ukazoval. Nepomohla ani deratizace bytu - štěnice byly úporné a neustále se stoupačkami vracely. Vzpomněla jsem si na toho pána zrovna nedávno, když jsem viděla na vchodě našeho domu velkou ceduli s nápisem: Hubíme štěnice. Zmocnila se mě hrůza. Co když se ty potvory množí v našem vchodě a za nějaký čas se dostanou i ke mně? Pomoc, já už nechci doma žádné parazity!!!