Škola versus život

Jako mladá holka jsem měla o svém budoucím povolání zkreslené představy. Vystudovala jsem ještě v době před rokem 89 a tehdy to fungovalo tak, že už před maturitou jsme obcházeli podniky a sháněli si místo. Moje škola měla prozaické zaměření - ekonomika a zemědělství, a tak jsem se samozřejmě jako mnoho jiných holek už viděla v kanceláři. Taky se mi povedlo hned napoprvé sehnat si kýžené místo - ovšem mělo to háček. Nesměla jsem nejmíň rok otěhotnět, což se povedlo, ještě než jsem stačila nastoupit. Takže místo teplého místečka v kanceláři jsem nastoupila jako pošťačka v jednom velkém závodě u nás ve městě. Znamenalo to tahat se s brašnou po závodech a provozech, z kantýny nosit svačinky a alkohol šéfům a sekretářkám a mrznout venku za každého počasí. K tomu, co jsem se celé čtyři roky učila, jsem si ani nečuchla. Těšila jsem se na to, až půjdu na mateřskou a opustím tohle degradující zaměstnání. Toužila jsem po tom, abych mohla aspoň na nemocenskou, ale "bohužel" jsem byla zdravá jako řípa, takže jsem si to odkroutila až skoro do porodu. Samozřejmě jsem netušila, co mě mezitím čeká - svatba, starost o dítě, odstěhování z bytu tchyně, rozvod, stěhování do vlastního malého bytečku po babičce. Byla jsem naivní devatenáctiletá holka a pomalu jsem se učila být samostatná. Co já se tehdy v tom malém kvartýře nabrečela! Sama s malým dítětem, bez porady a pomoci, bez peněz. Lítala jsem kolem dítěte, vyvářela pleny na vařiči, učila se kuchtit, učila se hospodařit s tím málem, co jsem měla.

Po dvou letech doma s dcerou jsem se už zpátky na původní místo nevrátila. Psal se rok 1990 a bylo těsně po revoluci, když jsem nastoupila do svého druhého zaměstnání. Musela jsem do práce, i když dceři byly teprve dva roky - s těžkým srdcem jsem ji dala do jeslí a nastoupila do skladu v druhém velkém podniku v našem městě. Znamenalo to ráno naložit polospící dítě do kočáru, utíkat do jeslí, tam děcko komplet převlíknout do erárních hader a s vyplazeným jazykem letět na autobus, abych nepřijela pozdě do zaměstnání. Dělala jsem s dvěma staršími ženskými, které se na mě jako na mlaďocha dívaly skrz prsty - zkoumaly každou korunu, kterou jsem dostala navíc a pak mě pomlouvaly. Práce nebyla těžká, naučila jsem se pracovat s předpotopním počítačem, do kterého se strkaly obří diskety, které vypadaly jako magnetofonové pásky a na ně se kopírovalo všechno, co jsme do něj nastrkaly. Pak se diskety nosily na hlavní počítač v podniku - no prostě pravěk. Abych pravdu řekla, moc mě to nebavilo, ale časem jsem si zvykla.

Hlavní bylo, že jsem pracovala na zkrácený úvazek - od sedmi hodin, protože jesle se otevíraly v šest ráno. Odpoledne ve dvě jsem zase letěla do jeslí pro dceru, jenže té to tam vůbec nesvědčilo. Napřed jí nějaká holčička stačila vyrobit monokl a bouli na hlavě, pak tam chytla párkrát zánět mandlí (měla jsem pocit, že tety v jeslích s dětmi schválně chodily na zahradu, když bylo mokro) a já usoudila, že tahle kapitola bude ukončena. S pomocí mé matky jsem našla jednu hodnou důchodkyni, která byla ochotna se o dcerku starat, zatímco budu v práci. Jenže tahle paní byla nemocná a za měsíc šla na operaci, takže byl s hlídáním konec. Naštěstí je moje máma učitelka a začínaly prázdniny, a tak mi dcerku hlídala.

Martyrium ovšem pokračovalo v září - pátrali jsme po další spolehlivé hlídací paní. Nakonec se zdálo, že jsme ji našli - jenže tahle osoba měla doma děti tři a celkem se moc nestarala o to, co provádějí. Takže moje tehdy ani ne dvouapůlletá dcera chodila domů s "hezkým" výrazivem, jímž ji častovala starší a protřelejší dcerka od hlídačky. A navíc ještě se zkaženým žaludkem, protože ta hodná teta neuměla uvařit dětem nic jiného, než karbanátky, placky a guláš. Po nějaké době, kdy mi ještě ta dobrá žena řekla, že její přidrzlý smrad se kazí v přítomnosti mého dítěte - její děvenka jí přitom stála za zády, vyplazovala na nás jazýček a všelijak se pitvořila - jsem si řekla, že peníze se dají utratit i jinak, než tím, že si nechám devastovat vlastní dítě. Byť za tu cenu, že nebylo celou dobu vážněji nemocné. Dcera už měla skoro tři roky, takže jsme zkusily školku a bylo to v pořádku. Malá byla spokojená a já klidnější.

Musím přiznat, že tohle období tří let bylo pro mě opravdovou školou života - bez nadsázky. Bylo to asi tak, jako když neplavce hodíte do hloubky. Učila jsem se kraula a prsa, párkrát si lokla studené vody, ale neutopila jsem se. Získala jsem spoustu zkušeností, nadhled, sebevědomí z toho, že se umím o sebe a dceru postarat, ztratila pár iluzí o lidech.

Když mi bylo osmnáct, myslela jsem si, že mě čeká bezbřehá svoboda a budu si dělat to, co budu chtít. Život mi dal pár facek a pár lekcí. Všechno je jinak, než se učí ve škole.

Dneska dělám zase úplně jiné zaměstnání, než to, na které jsem se studiem připravovala. Pečuji o nemohoucí seniory a mám pocit záslužné, byť společností nepříliš ceněné práce. Možná je nepopulární a spousta mých spolužaček mi na našich školních srazech už řekla, že teda tohle by nikdy nedělaly. Utírat cizím lidem zadky a starat se o ně. Ale mě to baví a mám lidi ráda. Já dávám něco jim a oni zas na oplátku mi. Když vidím, že jsou spokojení, že v mé přítomnosti roztají a že jim svou prací pomůžu k lepšímu životu, tak mám pocit, že jsem užitečná a že to, co dělám, není zbytečné. Sice jsem se tohle ve škole nenaučila, ale mám k tomu vlohy a cítím se naplněná.