Tma jako v duši

Tma v sobě skrývá tajemství nepoznaného a dráždivého. Prostředí, ve dne důvěrně známé, se ve tmě stává neznámou džunglí. My starší to známe třeba z nočních hlídek na pionýrském táboře, kde bývala baterka spolehlivým společníkem k překonávání strachu. Taková stezka odvahy v tmavém lese, kde vedoucí nastražili pomalu za každým stromem nějaké hrůzostrašné překvapení třeba v podobě postavy v bílém plášti, nebo oběšence na stromě, v mnohých strach ze tmy ještě posílila. Ale já dnes chtěla psát o jiné tmě. O tmě, na kterou je každá baterka krátká.

Člověk je křehká nádoba a duše je takové naše vnitřní tajemství, ve kterém někdy ukrýváme před svým okolím smutky a bolest v černočerné tmě. Jemné signály toho, že něco není v pořádku, často naši blízcí nemusí poznat. Vím, o čem mluvím, tahle tma v duši postihla před časem mého bratra. Bohužel nad ním získala vládu a odvedla ho někam, odkud není návratu.

Na první pohled působil brácha jako milý, pohodový a bezproblémový kluk. Dalo by se říct, že ho každý měl rád - slušný, dobře vychovaný mladý muž, který měl spoustu přátel i dobré zaměstnání. Nikdo nepoznal, co se s ním děje a k čemu se schyluje.

První signál toho, že je něco v nepořádku, přišel před pár lety - tehdy mi poprvé naznačil, že má sebevražedné myšlenky. Opustila ho přítelkyně, do které byl zamilovaný a on se s tím nemohl vyrovnat. Tehdy jsem se vážně vyděsila a chtěla jsem, aby navštívil lékaře. To on ovšem odmítl a rodiče byli taky zásadně proti. Nechtěli si připustit, že situace je vážná a tak ho v jeho rozhodnutí nejít k doktorovi podpořili. Navíc se zdálo, že se za čas s rozchodem vyrovnal sám a byl zase v pohodě. Ale bylo to jen zdání.

Duševní propady do beznaděje se vracely ve stále kratších intervalech. Začal nenávidět své zaměstnání, vyhýbal se rozhovorům s námi. Ale navenek si nikdo cizí ničeho nevšiml. Své věděli hlavně rodiče, kteří s ním byli každý den. A ti o tom s nikým nemluvili.

Pak přišel ten den, na který v životě nezapomenu - 13. duben 2011. Volala jsem ráno mámě a ta mi řekla, že brácha šel den předtím ke kamarádovi a nevrátil se. Navíc jí volali z práce, že měl přijít na ranní, ale tam nedorazil. Máma byla přesvědčená, že má mít odpolední a že u kámoše přespal. Ale když zjistila, že to byla lež, dostala strach. Navíc u kamaráda vůbec nebyl.

Hned mě napadlo, kde by mohl být - v zahradním domku na naší chatě. Bohužel se moje předpověď vyplnila, otec našel chatu zamčenou zevnitř, se zatemněnými okny a za nimi leželo už jen mrtvé tělo mého bráchy. Na zemi byly poházené léky a vypitá láhev vína. Na stole ležel dopis, ze kterého jsme se dozvěděli, že už nechtěl žít. Bylo mu teprve 34 let.

To, co se dělo pak, mám tak trochu zahalené v mlze. Výčitky a pláč mámy, která si dávala za vinu, že nepoznala, jak moc byl brácha nemocný. Moje neschopnost uvědomit si, že tohle není sen. Pohřeb, na kterém bylo mnoho nechápajících a uplakaných lidí. Nikdo z nich nevěděl, jakou tmu v duši musel mít, když tohle dokázal udělat.

Teď by se mi chtělo říct, že je dobré si víc všímat lidí, které máme rádi. Možná ten náš zájem může být takovým malým světýlkem, které rozptýlí temnotu. I kdyby to nedokázalo, jiskřička naděje je tu vždycky. Ale ta bohužel někdy nemá tu sílu a pomalu zhasne.