Jak ze zrcadla udělat grcadlo

Mí milí stálí čtenáři si při přečtení titulku článku nejspíš pomysleli, že jsem se zbláznila. Ano, uznávám, na první pohled to může tak vypadat. Záhy vám ovšem vysvětlím, že tak tomu není.

Chtěla jsem se s vámi jen podělit o jeden příběh, jehož protagonisty jsou žáci třetí třídy jedné nejmenované základní školy, jejich učitelka a moje máma v jedné osobě a můj syn, jemuž v době, do které se nyní přeneseme, bylo zhruba devět, deset let.

Na úvod bych měla vysvětlit, že má matka, tedy babička mého synátora, je velký pedant. Cepovala už mě a co se týče školy a učení, musela jsem neustále podávat bezvadné výsledky, jinak bylo doma dusno. Pamatuji se, že jsem se jednou (bylo mi osm let) rozbrečela kvůli tomu, že mi máma v úloze z matematiky odfajkovala výsledky - měla jsem všechno správně, ale myslela jsem, že ty fajfky znamenají, že budu muset celý úkol přepisovat a přepočítávat. Děti, tedy žáci mé maminky, byli cepovaní podobně a pod jejím vedením se i ti největší lempli naučili alespoň základům toho, co se po nich pak chtělo v dalších třídách. Máti si na svých učitelských schopnostech velmi zakládala a vždy se chlubila, jak za ní děti chodily v pozdějších letech s poděkováním za to, co pod jejím vedením pochytily.

Jednou jsem přišla k ní na návštěvu - jako obvykle jsme rozebíraly, co se za ten týden, kdy jsme se neviděly, stalo. Máma mi s rozhořčením vykládala, co se jí přihodilo ve škole v hodině českého jazyka.

"Představ si," povídá, "ty děti jsou dneska úplně blbé." Podotýkám, že máma si nebere servítky a pokud ji někdo naštve, dá mu to pěkně sežrat. "Dala jsem jim za úkol vymyslet rým na slovo zrcadlo."

Povzbudivě jsem se na ni usmála, aby jako pokračovala dál. " Co myslíš, že mi řekly?" Nevěděla jsem. Z jejího líčení jsem pochopila, že po zadání úkolu zůstaly děti chvíli jako opařené a pak jeden klučík prohlásil: "Sím, sím, já už vím. Zrcadlo - grcadlo." Po jeho upřímném zvolání se některým dalším dětem rozvázal jazyk a už to jelo: zrcadlo, grcadlo a zrcadlo, prcadlo.

Dovedete si asi představit seriózní paní učitelku v nejlepších letech, jak se při těchto výrazech tvářila a jak musela soptit. A dovedete si možná představit i mně, jak jsem se řehtala. "Nesměj se," řekla mi máma. "Schválně se zeptáme Jiříka, to přece není možné."

Jiřík, to je můj syn a mámin vnuk. To bystré dítě babičku ani mě nezklamalo. Na její otázku, jaký rým ho napadne na slovo zrcadlo se na chviličku zamyslel, a pak s nevinným pohledem svých modrých oček radostně vyhrkl: "Grcadlo!"

Následoval samozřejmě můj výbuch smíchu a mámina naprostá kapitulace. Od těch dob je u nás zrcadlo prostě grcadlo. A když se tak nad tím zamyslíte, má to svoji logiku.