Charakter a výchova

Jako charakterní, či bezcharakterní se člověk nerodí; je to něco, co získává během let - působením výchovy v rodině, společnosti, škole. Malé dítě je bez zábran a jedná zcela účelově, to znamená tak, aby ze svého jednání mělo užitek. Teprve postupně se rodičům povede chování malého tvorečka usměrnit a teprve s vývojem jeho osobnosti přichází poznání, že na světě není jen on a jeho potřeby. Samozřejmě, pokud je dítě rodiči a okolím vychováváno tak, že mu ve všem ustoupí a splní mu všechno, co mu na očích vidí, je tu předpoklad, že z něj bude bezcharakterní sobec.

Dítě po prvotních zkušenostech v rodině začíná chápat, že kolem je svět, skládající se z jiných bytostí, než je ono samo a že ty bytosti mají také své potřeby. Učí se toleranci a pochopení. K tomuto učení je třeba určité sociální zralosti, proto se doporučuje zařazovat děti do kolektivu až ve věku kolem tří let, kdy už jsou schopny respektovat druhé, vytvářet drobná dětská kamarádství a spolupracovat spolu při hře. Když se podíváte na pískovišti na malé děti, vidíte, že jsou to individuality. Každé z nich je jiné - jedno si plácá svoje bábovičky o samotě, druhé boří ostatním všechno, co vytvořili a bere jim hračky, třetí potřebuje ke hře maminku, nebo tatínka. Každé je také schopno jinak reagovat na agresivitu - jedno se při napadení obrací hned s pláčem na rodiče, druhé se aktivně brání samo. Není výjimkou, že právě mezi malými dětmi se objevuje hodně agresivity a takového až zvířecího pudu sebezáchovy. Zvlášť časté bývá kousání, škrábání a tahání za vlasy, nebo bití různými předměty.

Je na rodičích, aby na špatné chování dítě upozorňovali a nenechávali je rozvíjet, ovšem bývají časté případy, kdy si rodiče malého agresora myslí, že je dobře, když jejich dítko bude v životě mít ostré lokty. Připadá jim roztomilé, když se jejich malý brouček "nedá od ostatních" a když si neustále prosazuje své názory. V útlém věku možná působí úsměvně chlapeček, který praštil svého méně dravého "kolegu" kyblíčkem do hlavy, ale nezapomeňme - tohle chování s dítětem roste, a pak už tak roztomile nevypadá.

Ve škole se charakter člověka rozvíjí dál. Nachází své první přátele, upevňuje svou pozici mezi ostatními, učí se nezištně pomáhat druhým, i když z toho nemá žádný užitek, je veden k zodpovědnosti a povinnostem, umí přijmout kritiku. Už je vidět, v čem se na něj můžeme spolehnout, jestli dodrží slovo, nežaluje a nepomlouvá za zády. Poznáváme, zda je to ten správný kamarád, co nám nechá opsat úkol z matiky, dá nám kousnout ze své svačiny a napoví při písemce.

A taky poznáváme ty pokřivené charakterové vlastnosti - lakomost, posmívání slabším, nefér jednání, zlomyslnost a škodolibost, povyšování, šikanu.

V dětském kolektivu platí zákon smečky. Jedna, nebo více vůdčích osobností a na nich závislých podřízených tvoří její jádro. Kdo se nějakým způsobem vymyká, (třeba proto, že je nesmělý intelektuál v brýlích, nebo nepříliš atraktivně oblékaná, trošku oplácanější dívenka) bývá ve smečce kořistí. Pak záleží na něm, jak se s touto rolí popere a jak obhájí svou pozici. Šikana mezi dětmi je bohužel rozšířenou záležitostí a její obětí se stávají právě ti slušní, co se neumí ozvat. Třeba ti, co se na pískovišti nechali mlátit kyblíčkem do hlavy.

A co tohle má společného s charakterem? Chtěla jsem tím naznačit, že v dnešní společnosti bývají uznávaní právě ti rvaví, agresivní, průbojní jedinci. Ti, kteří si umí pro sebe vybojovat výhody a umí se zabezpečit i přes to, že jejich způsoby nejsou zrovna fér (u našich politiků to vidíme a kritizujeme). Pamatujme na to, až budeme vychovávat naše děti a dívat se s úsměvem na to, jak si násilím vymáhají svá práva. Nakonec budeme slzet při zjištění, že pro ně jsme staří, slabí a nepotřební a tím pádem zavrženíhodní.