Emmanuel Jal - We want peace
Svět je plný násilí a válek a co je nejhorší, vždy to odnesou nevinní lidé. Stačilo by tak málo k tomu, aby se nikde na světě neozýval pláč těch, jimž válka vzala jejich blízké, aby nikde na světě neexistovaly děti se zbraněmi v ruce, které jsou nuceny zabíjet.
Asi je pro nás těžké představit si hrůzu, kterou jsme nezažili. Obrázky utrpení lidí, které vidíme v televizi a novinách nás možná dojímají, ale jsou TAK DALEKO. Vždyť se nás to vlastně netýká, ne? Ať si tam udělají pořádek, beztoho si za všechno můžou sami. Tyhle názory se často objevují - píšou a říkají je lidé, kteří mají to štěstí žít v klidu a míru, bez toho, že by někdo znásilňoval jejich ženy a děti, bez toho, že by někdo zabíjel jejich muže.
Nedávno se mi čirou náhodou dostalo do ruky starší číslo časopisu Lidé a Země, kde byl hrůzyplný článek právě o znásilňování žen a dětí v africkém Kongu. Děje se tak kvůli coltanu, což je africký název pro kovovou rudu columbit-tantalit. A k čemu se coltan vlastně používá? Neobejdou se bez něj výrobci mobilních telefonů, playstationů, notebooků a dalších elektronických přístrojů, neboť coltan se po přetavení mění v prášek, udržující elektrické napětí.
Světoví výrobci elektroniky se samozřejmě dušují, že by používali při výrobě nelegálně pašovaný coltan z Konga. Ale víme, jak to chodí...A jak to všechno souvisí s obrovským utrpením konžských žen a dětí?
Musíme se vrátit trochu do historie. Kolonizace Konga v osmnáctém století způsobila, že se země zmítá v sérii násilností, mocenských sporů a občanských válek. Velké nerostné bohatství plodí jen násilí a neštěstí.
Ženy jsou zde jediné, které jsou nuceny se vydávat z vesniček, přilepených na úpatích pralesů, za obživou. Obdělávají malá políčka, která zajišťují jejich rodinám skrovnou obživu. Mužů jakoby se manuální činnost netýkala, vše leží jen na bedrech žen. A ty se také spolu s dětmi stávají snadnou kořistí některé z mnoha vojenských jednotek, operujících v Kongu.
Mnohé po prožitých hrůzách raději hladoví, než by se vydaly vstříc nebezpečí. A není se jim co divit, příběhy žen, které přežily, jsou děsivé. Většinou jsou zavlečeny do některého z táborů vojáků a vydány jim na milost i nemilost. Dennodenní znásilňování, hlad a strach - to je pravidelný scénář těchto příběhů. Ale také kruté vraždění rodinných příslušníků přímo před očima bezbranných žen, roztrhaná tělíčka dětí, které nezůstaly ušetřeny řádění vojáků.
Pokud se ženám povede uprchnout, nemají zdaleka vyhráno. Kromě obrovských zdravotních problémů zápasí také s nezájmem zbytku společnosti. Jejich muži je zavrhnou, nepřijme je ani vlastní rodina. Znásilněná žena je nečistá a nikoho nezajímá, že si to nezpůsobila sama, že se nenechala dobrovolně zmrzačit.
Jediným útočištěm těchto ubožaček je vesnička, kterou zbudovala organizace Člověk v tísni už v roce 2008. V šestnácti domcích žijí ženy a jejich děti, v jejichž očích vidíte tak obrovskou bolest, až z toho mrazí. K dispozici mají ženy také lékárnu se základními léky, které si mohou zdarma vzít, je zde dílna na výrobu mýdla a šicí dílna, jenž ženám poskytuje možnost výdělku. Nedaleká nemocnice s dvaceti lůžky poskytuje zdravotní péči ženám a dětem, které ji potřebují nejvíc. Přiznám se, že jsem se rozbrečela, když jsem četla o dvouletém znásilněném děvčátku, které v nemocnici dávali dohromady půl roku a které už nikdy nebude úplně v pořádku. Kvůli devastaci pohlavních orgánů totiž neudrží moč, ani stolici.
Tak trochu jsem odbočila od původního záměru článku, ale vlastně ani ne - i v Kongu jsou dětští vojáci. Děti, které jsou speciálně cvičeny v boji a zabíjení. Chlapci, kteří si měli hrát a učit se číst a počítat - teď mnozí z nich ani nespočítají, kolik lidí zabili.
Jedním takovým dětským vojákem byl i Emmanuel Jal. Nepochází sice z Konga, ale ze Súdánu, ovšem to je pouze zeměpisná odchylka. Scénář jeho zavlečení do války byl totiž podobný, jako tomu je jinde v Africe - když mu bylo asi sedm (nepamatuje si rok svého narození), matku mu zabili a otec se musel skrývat. Vesnice, v níž rodina žila, byla vypálena a Emmanuela stejně jako tisíce dalších dětí odvlekli do Etiopie. Nastal vojenský dril - dětem oblékli mundůry, dali do ruky samopaly a když plakaly, dostalo se jim vysvětlení, že skrz slzy se těžko trefí do nepřítele.
Emmanuel Jal bojoval v přední linii a když se později novináři ptali, kolik lidí zabil, odpověděl: "Záleží na tom? Při sledování, zda nepříteli vytekl mozek, není na počítání čas, ale třeba ještě mladší kluci si mysleli, že ti mrtví pouze spí."
Po pěti letech ve válce toho Emmanuel už měl dost, spolu s mnoha ostatními chlapci zosnovali útěk. Ušli společně stovky kilometrů zaminovaným územím, měli hlad, pili vlastní moč a pronásledovala je divoká zvířata. Někteří z hladu jedli těla svých mrtvých kamarádů. Ze čtyř stovek dětských uprchlíků jich došlo do tábora OSN v súdánském městě Waat pouze šestnáct.
Emmanuel měl to štěstí, že přežil. Ovšem bylo to štěstí? V noci se budil hrůzou a traumata z války v něm zadupala veškerý cit. Ale nakonec se ho ujala humanitární pracovnice Emma McCune. Ta ho pomalu připravovala na život, učila ho anglicky, byla mu nablízku, když měl noční můry. Když později zemřela, našel Emmanuel útočiště v jednom z katolických kostelů v Nairobi a stal se členem jeho gospelového sboru. Tehdy v něm sílilo přesvědčení věnovat se hip-hopu, který má v Súdánu své dávné tradice.
"Jsem válečné dítě a napadá mě, jestli jsem nepřežil z jediného důvodu: abych vám mohl vypravovat svůj příběh." tohle pronesl Emmanuel Jal před promítáním svého životopisného filmu War Child. Svědectví člověka, který si prošel skutečným údolím smrti, je pro nás určitě cennější, než všechny vzletné řeči o pomoci. Právě tihle lidé jsou nejpovolanějšími při volání po světovém míru. Oni totiž zažili jeho odvrácenou stranu - válku, bolest a ponížení.
Emmanuel Jal letos vydal album See me Mama. Pilotním singlem se stala právě skladba We want peace - chceme mír.
***
Poslouchejte a čtěte, text je přeložen do češtiny.
Komentáře
Okomentovat