Hádala se duše s tělem...

Ač dávno dospělá, bráním se věku,

zuby i nehty, je to až k vzteku.

Pondělní ráno, toť realita krutá,

myšlenka na práci v hlavě mi kutá.

Držím si peřinu nehty i zuby,

budík na polici smutně se zubí.

Minuty sladké odtiká tiše,

táhne mě za ruku ze snové říše.

---

S pocitem zlomeným sbírám své tělo,

kdyby do práce se mu tak chtělo!

Jak robot na klíček hrkajíc vstávám,

v zrcadle sama se už nepoznávám.

Vidím tam ženu, tvář je tak cizí,

kdopak to asi je, snad brzy zmizí.

Tahleta protiva, co oteklá má víčka,

to přece nejsem já, vždyť znám se

odmalička!

Zkouším ji oslovit, jde to však ztuha,

obě se dívají, co řekne ta druhá.

Chvíli tak zíráme na sebe zlobně -

vždyť jedna druhé nejsme podobné.

Moudřejší ustoupí - říkali doma,

snažím se přemoci ospalé koma.

Smířlivý úsměv mi roztáhne ústa,

prolomí se drsná, ledová krusta.

"Dobrý den, osobo, jak vyspala jste se?"

...

"Spadla jste z višně, že tak ptáte se?

Oči mě pálí a v uších mi hučí.

Vy jste mi, osobo, zas hnula žlučí!"

Tázavě na tu tvář nemilou zírám,

nechápu oč jí jde; v paměti díra.

"No, jen nekoukejte a vzpomeňte si,

měla byste mít rozum při vaší profesi."

Aha, já se včera vesele bavila,

a na svou dospělost zapomníla!

Jak mi bylo dobře bez té mentory,

co na mě hledá jen samé zápory!

Po-ma-lič-ku zvednu svou ruku,

a bez sebemenšího hluku -

sundám tu mrchu v dřevěném rámu -

holenku, ty nebudeš dělat mi mámu!