Čágo belo, šílenci!

Napřed se cítíme šíleně dospělí, rodiče z nás šílí.

Pak šílíme my z toho, že už dospělí jsme.

Nakonec nám zbyde jen to šílení.

***

Každý z nás to zažije minimálně jednou za život, ten pocit šílené dospělosti. Poprvé sám na sobě - a asi v každé době vypadá jinak to nedospělé šílení a dokazování, jak moc už jsme velcí a samostatní a jak moc ty otravné dospělé nepotřebujeme.

Když jsem byla malá holka, tajně jsem sedávala v sobotu večer za máminým křeslem v obývacím pokoji a přes zákaz hleděla na obrazovku, kde se nejprve ukázala velikánská hvězdička. Pak začal film, kterému jsem nerozuměla a za pár okamžiků rodiče zjistili mou nežádoucí přítomnost a byla jsem potupně poslána do dětského pokojíčku. Jaká to nespravedlnost! Oni mohli koukat, jak dlouho chtěli a já musela spát. Cítila jsem to jako křivdu a jen se těšila, až budu velká a budu moci taky koukat dlouho do noci na ty zakázané a lákavé filmy.

Jakmile jsem povyrostla do telecích let, připadala jsem si šíleně dospěle. Všechno jsem věděla líp a všemu rozuměla - rodiče byli zabednění a nic nechápali. Chtěla jsem jim dokázat, že se o sobe umím postarat, chtěla jsem žít svobodně, bez jejich neustálého napomínání (Doma budeš v sedm a jestli ne, tak se těš!) a bez neustálého připomínání povinností. Je to zákonité, že v určitém věku se dítě chce osamostatnit a oprostit od vlivu rodičů - je to ten bolestný proces, kterým musí obě strany projít, aby pak spolu mohly normálně vycházet. Rodiče ztrácejí své dítě a místo něj mají doma nasazeného "šíleně dospělého", co si přes zákazy pouští děsně nahlas muziku, snaží se prosadit svůj názor za každou cenu, v tom lepším případě argumenty, v tom horším prostě tak, že si dělá, co chce. A zkuste proti tomu něco podniknout!

Něco ale přece jde - nechat potomka ochutnat dospělost se vším všudy. Chceš být svobodný a nezávislý? Dobře, ale musíš se o sebe postarat. To znamená - mít kde bydlet, vést si samostatně domácnost, mít vlastní příjem na zaplacení složenek, jídla a oblečení. V dnešní době úkol téměř nadlidský.

Dnes jsou mladí lidé na rodičích materiálně závislí daleko déle, než byla moje generace. Bylo to zapřičiněno i tím, že dřív většina mladých po maturitě v osmnácti začala vydělávat, a tím stouplo jejich sebevědomí a schopnost se osamostatnit. Dnes mládež chce být šíleně dospělá čím dál dřív, ale jen s těmi výhodami, které k dospělosti náleží, bez povinností. Teplé místečko v bývalém dětském pokoji, penízky na ruku a veškerý komfort, který někdo zajistí.

Ale život je sviňa a všechno, co jste jednou provedli, se vám vrátí. Vrátí se vám to na dětech. Tak jako vy jste se znuděně tvářili, když vám starostlivý rodič dával kázání, tak jako jste se ušklíbali nad domácími pracemi a rozčilovali, když náhodou lednička zela prázdnotou - přesně tak se jednou bude tvářit váš potomek. Je to jakási krevní msta za to, co jsme kdysi my prováděli svým rodičům.

Poznala jsem to na vlastní kůži, když už jsem coby dávno legálně dospělá šílela z projevů dospívání své dcery. Do té doby hodná, milá a slušně vychovaná dívka, se kterou nebyly problémy, se najednou změnila. Začalo to tím, že jsme na sebe občas byly doslova alergické - já při příchodu domů z práce jen viděla její nasupený obličejík a už jsem měla chuť ji přetrhnout jak hada. Ona mě nejspíš také - ovšem její postavení jí nedovolovalo dávat to moc najevo. Ale zbraň, kterou proti mě používala, byla krutá. Kdykoli jsem se snažila vysvětlovat a domlouvat, nasadila nepřítomný výraz a vypnula poslech. Říkej si, co chceš, mě to nezajímá - to z ní přímo vyzařovalo a opravdu jsem nebyla daleka šílenství. Zvláště pak, když si pubertální dítko dělalo, co chtělo a já občas v noci místo spaní obrážela místní kluby ve snaze zjistit, kde se nezdárný potomek nachází. Zajímavé bylo, že má intuice mě nezklamala a stačilo jen se jí řídit. Když se něco dělo, mateřské radary fungovaly spolehlivě.

Ovšem právě tahle vzdorovitost a umíněnost, se kterou mi dcerka dokazovala svou "dospělost", byla k něčemu dobrá. Pomohla mi překonat její odchod z domu. Může to znít od milujícího rodiče odporně, ale občas jsem se doslova těšila, až bude pryč. Možná právě tohle šílení bylo k něčemu dobré - bez toho bych třeba její odchod nezvládla a možná jí i bránila v samostatnosti. Ne ze zlé vůle, nebo z nepřejícnosti, ale prostě proto, že bych ji chtěla mít co nejdéle vedle sebe.

Máme to těžké - děti i rodiče. Rodiče znají život a snaží se dětem umést cestičku, uchránit je od chyb a "spálení". Víte, jak to funguje, když řeknete děcku, že nesmí sahat na kamna? Sáhne na ně, aby si ověřilo, že to opravdu pálí. Stejně tak i ti šíleně dospělí a zároveň ještě děti potřebují sami zjistit, co v životě dělají špatně. Můžeme jim to říkat, můžeme je mít rádi a můžeme je chránit, ale nesmíme jim bránit v tom, aby si to vyzkoušeli. Protože děti nejsou my, děti jsou samostatné lidské bytosti. Jako každý před nimi potřebují padnout na hubu a nabít si ji, aby mohli dospět. Když jim to nedovolíme z přílišné starostlivosti, může se stát, že nikdy skutečně nedospějí. Že budou sice velcí, silní, ale stále žijící v pohodlí mateřské a otcovské náruče.

Přála bych každému, aby to období šílené dospělosti zvládl co nejlépe a aby z toho období "šílenství" přešel plynule do dospělosti opravdové. Rodičům bych přála, aby se dokázali s dospělostí svých dětí vyrovnat bez ztráty rozumu a aby později mohli zjišťovat, že jejich péče se neminula účinkem. Všechno jednou pomine - a za pár let budeme poslouchat se špetkou tiché škodolibosti naše dospělé dítě, kterak si stěžuje na svého "šíleného dospěláka". Kruh se stále otáčí - a to je život.