Vzpomínání nad zažloutlými dopisy a fotografiemi

Odjakživa miluji prohlížení starých rodinných fotografií a vůni zažloutlých dopisů. Už jako dítě jsem se hrozně ráda - když nebyl nikdo doma - hrabala ve velké krabici, kde byly tyto rodinné poklady uloženy. Brala jsem do ruky babiččiny dopisy, na kterých nikdy nechybělo datum a pročítala si je. Zvlášť ráda jsem měla ty z doby, kdy jsem u babičky trávila jako asi čtyřletá několik měsíců a ona v nich popisovala moje lumpárny. A nikdy nezapomněla připsat: A ne abyste jí to pak řekli, my jsme jí slíbili, že to vám to neprozradíme. Ve svých vzpomínkách mám obzvlášť utkvělou jednu příhodu, kterou právě babička popisovala rodičům.

Ten den bylo horko a tak mi babička dala na dvorek vaničku, abych se mohla čvachtat a ona mohla v klidu připravit oběd. Byla jsem malá, takže jsem samozřejmě plavky nepotřebovala, navíc dvorek byl krytý tak, že z ulice tam vidět nebylo. Babička si v kuchyni v klidu vařila v domnění, že já si budu ve vodě hezky hrát. Jenže to se nestalo. Já vylezla z vody a tak, jak jsem byla, jsem si to štrádovala z branky rovnou na ulici. Pamatuju si, že naproti mě šel nějaký chlap, sedla jsem si tedy cudně na zídku u plotu a pak šla odvážně dál. Už nevím, kam jsem takhle došla, ale s jistotou vím, že můj děda se tehdy hodně zlobil.

Při takovém čtení si vybavuju hodně příhod z dětství, které mají neopakovatelné kouzlo okamžiku, kdy byly napsány. Proto si myslím, že je škoda, že dneska už se píše čím dál míň. Lidi si posílají radši esemesky nebo emaily. Vyjde to levněji, ale pak chybí ten hmotný důkaz vzpomínek, které má právě popsaný dopisní papír. Sama si moc ráda čtu dopisy, které mi psaly děti z táborů, nebo naopak ty, které jsem psala já jim. Po čase mi připadá, jako by to psal někdo jiný, zasměju se líčení toho, co jsme právě tehdy dělali, případně zjistím, jaké zrovna bylo počasí. Díky dopisům vím, s kým byla moje dcera v první třídě na táboře na pokoji, nebo jak mého syna ve stanu "štípaly štipky".

Stejné je to s fotografiemi. Dneska je zvykem dělat si fotoalba na facebooku nebo na nějakých jiných internetových stránkách, ale jedna věc je na tom nevýhodná. Může se stát, že si je nějakou chybou vymažete a navždy ztratíte. Navíc nemáte jistotu, jaká technika tady bude třeba právě za dvacet let. Kdoví, co se stane se všemi těmi fotkami z digitálu, kterých máme dneska každý plno. Jedna věc je jistá - tyhle fotky si nebudete moct vzít do ruky a přivonět si k nim. A taky je nemůžete někomu jen tak darovat. Škoda - můžete je jen sdílet a to s kýmkoliv.