Horší, nebo lepší člověk?

Myslím, že k tématu týdne se můžu vyjádřit za obě skupiny lidí - protivníky kouření i kuřáky samotné. Za svůj život jsem vyzkoušela obě tyto role se všemi úskalími, které přináší. Musím přiznat, že se momentálně řadím k té horší části lidstva, která podle té lepší představuje obrázek zrůdičky se zažloutlými zuby, nehty a scvrklým obličejem, kterak vyfukuje se smíchem dým do tváří nebohých nekuřáků.

Narodila jsem se v kuřácké rodině, což samo o sobě podnítilo zřejmě mé pozdější patálie s cigaretami. Jako dítě jsem nesnášela ty bílé tyčinky, ze kterých se linul namodralý dým a roztahoval se nejen v kuchyni, kde rodiče kouřili, ale v celém bytě. Nesnášela jsem vůni čerstvě vyžehleného prádla, smíchanou s pachem popelníku, nesnášela jsem, když otec těsně před nedělním obědem kouřil z okna. Mimoto jsem taky měla o rodiče strach. Jednou jsem v dobré víře vzala otci cigarety a schovala je. Když už jsem sladce spala, otec si chtěl zakouřit a nemohl je najít. Najisto ho napadlo, že jsem to byla já - nikdo jiný nemohl být tak blbý - a tak mě vytáhl z postele a v záchvatu zuřivosti mi "nalískal" za tu drzost. Co si to vůbec dovoluješ, ty smrade...

V pubertě jsem začala koketovat s kouřením. Zpočátku šlo o to, zařadit se do party, získat sebevědomí a být jako ostatní. Vždycky jsem byla mimořádně nesmělá a tichá dívka a cigareta mi pomáhala při navazování kontaktu. Když jsem nevěděla, co s rukama, bylo tady cigáro, které je zaměstnalo. V té době jsem otci krabičku cigaret neschovávala, ale občas jsem si z ní nějakou vytáhla. Při jeho spotřebě většinou na nic nepřišel. Dokonce rodiče nepřišli hned ani na to, že jsem si občas zakouřila ve svém pokojíku. Až pak našli kelímek s vajgly v mé skříňce a bylo rodeo.

Dalo by se říct, že kouření provázelo celé mé dospívání, patřilo k návštěvám zábav, patřilo do hospody, patřilo i na školní záchodky a lavičkové dýchánky.

Konec tohoto období přišel s mým jiným stavem. V osmnácti jsem otěhotněla a to znamenalo, že jsem se okamžitě stala zapřisáhlým odpůrcem cigaret. Příroda moudře zařídila, že po pouhém vdechnutí toho smradu se mi zvedl žaludek a já utíkala na záchod. Ale i bez toho jsem nechtěla ničit zdraví svého dítěte a tak jsem byla rozhodnuta, že se cigaret ani nedotknu. Jenže ty sny, co mě pronásledovaly! Často se mi zdálo, že držím v ruce žváro a potahuji a já se pak budila zpocená a s hrůzou, že je to pravda.

Tehdy - před rokem 89 - byla doba nekuřákům nepříznivě nakloněna. V zaměstnání jsem byla v kanceláři se samými kuřačkami, které vůbec nedbaly mého stavu a klidně bánily o stošest. Často jsem sedávala na chodbě, abych to nemusela čuchat. Mohla jsem stokrát říkat, že mi to vadí, byla jsem v menšině a tak jsem musela sklapnout a vydržet do mateřské.

Nekouření mi bohužel vydrželo krátce, přišly velké životní trable, a tak jsem se za nějaký čas po narození dcery vrátila ke své berličce. Snažila jsem se ale být zodpovědný kuřák, nikdy jsem nekouřila v přítomnosti dítěte, ani v našem malém bytě, omezovala jsem se na pár cigaret, které jsem vytáhla někde venku.

Od té doby jsem přestávala mockrát. Vydržela jsem to různě dlouho, nejdelší období bylo sedm let. Vždycky ale následoval návrat k věrné přítelkyni cigaretě.

V období nekuřáckém mi vadilo, když někdo v mé přítomnosti kouřil. Byla jsem na to háklivá, jako každý "odnaučený" kuřák - ti bývají nejhorší. V období kuřáckém se snažím nebýt na obtíž těm zdravěji žijícím. Nekouřím na zastávkách, nekouřím v bytě, v práci taky ne. Dnes je jiná doba, zatímco dříve byli kuřáci hájení, dnes jsou na ně pořádány hony a jsou sledováni pohledy plnými opovržení. Dnes si dovolím zapálit na balkóně, v kuřácké restauraci, nebo někde venku, kde to nikomu nevadí. Nemám zažloutlé prsty, nejsem scvrklá. Dokonce mnozí lidi na mě ani nepoznají, že jsem kuřák. Nedávno jsem se bavila s jednou svou klientkou o kouření a ona se zeptala, jestli teda kouřím. I ve svém věku jsem se neubránila studu při přiznání. Možná je to tím, jak se poslední dobou rozmohl boj proti kuřákům. Záplava článků na téma škodlivosti kouření v novinách a časopisech, varovné nápisy na krabičkách, symboly přeškrtnutých cigaret všude, kam se člověk podívá. Myslím si ale, že ty zavilé příznivce cigaret žádná taková kampaň neodradí. Ani případné zdražení. Bude to mít za následek, že lidi budou kouřit čím dál větší šunt, pašovaný z Východu.

Navíc je módou svalovat na kouření víc, než si zaslouží. Vždyť každý lékař se vás při první návštěvě nejdřív zeptá, jestli jste kuřák a pokud ano, tak je to jasné. Každý problém, se kterým k němu přijdete, bude komentovat: "No jo, musíte s tím přestat." Ale zdravotní potíže nemusí plynout jen z kouření, i nekuřáci se potýkají s rakovinou, i děti, které v životě cigaretu neviděly. Za nemoci nemůže jen kouření samotné, ale i znečištěný vzduch, prosycený rakovinotvornými látkami (mohla bych vyprávět, žiju v Ostravě), nezdravá strava, plná chemikálií, málo pohybu a vlastně vůbec celkový náš dnešní životní styl.

Co jsem ale chtěla říct především, je to, že lidi by měli k sobě být ohleduplní. Jak kuřáci, tak i nekuřáci. Vůbec se mi nelíbí články typu "nesnáším kuřáky, blé" a podobně. Je to takové všeobecné. Taky netvrdím, že nesnáším nekuřáky. Všichni jsme jen lidi a je na každém z nás, jak se budeme k druhým chovat. Jestli je budeme obtěžovat svým dýmem, nebo naopak svou globální nenávistí.