Like I've Never Been Gone

Přiznám se vám, mívám výčitky svědomí, že se tady většinou objeví jen tento pravidelný středeční výlev - většinou jediný článek týdně, který je zaměřen zcela na Roberta Planta sólo. Skoro vždy mi trvá dost dlouho, než vyberu nějakou písničku, která tady ještě nebyla. Přece jen po skoro třech letech mého řádění na těchto stránkách už jsem toho napsala spoustu a existuje jen málo písní, o kterých bych se aspoň nezmínila. Ta dnešní patří do kategorie těch, o nichž už jsem psala, ale dosud jsem neměla tu čest vám ji představit v plné parádě. Takové řeči o tom, že je to nádherná věc, jsem sice napsala do tohoto článku o albu Pictures At Eleven, ze kterého písnička pochází, ale... přece jen je lepší, když se o jejích kvalitách přesvědčíte sami.

Zpěv se dokáže do duše zaříznout stejně silně, jako nádherné tóny Bluntovy kytary. Tahle bluesová posmutnělá nálada je Robertovou doménou, jeho hlas mě vždycky přesvědčí, že to, co zpívá, je opravdové. Nelze, než mu věřit každé slovo.