Promrhaný včerejší den a vykoupení

Včera mi přišlo do schránky oznámení, že mám na poště uložený balík. Nejprve jsem to považovala za vtip, ještě mě v první chvíli napadlo, jestli mi třeba nějaká firma neposílá zboží, které jsem si vůbec neobjednala. Ale vzápětí mi secvaklo, že to bude opožděný dárek k narozeninám od Lucie.

Když tu byla naposledy, ptala se mě, co bych ráda a já samozřejmě nesrozumitelně zablekotala, že takovou tu hezkou oranžovou knížku, na které je napsáno Led Zeppelin a jsou v ní vloženy všelijaké blbinky - plakáty, vstupenky a tak. A protože má inteligentní dcerka ví, že nemá cenu mi kupovat něco jiného, svůj slib dodržela.

Nemohla jsem se dočkat a rozhodla jsem se, že si balík vyzvednu ještě téhož dne. Na oznámení bylo napsáno, že mi ho na poště vydají od osmnácti do devatenácti hodin. Jela jsem včera ještě na třídní schůzky, které začínaly v pět, tak jsem si říkala, jak to hezky vychází. Ze schůzek pojedu přímo na poštu a pak domů.

I když jsem byla příšerně utahaná, přece jen jsem se dokopala k tomu, abych přes půl města cestovala nejprve na ty schůzky. Říkala jsem si, že nemůžu být nezodpovědná matka, tak jsem se nadopovala kafem a vyrazila. Na schůzky jsem přichvátala s desetiminutovým zpožděním. Ve třídě bylo šest rodičů z asi dvaceti šesti; s omluvou jsem si sedla na židli a vzápětí pochopila, že ty schůzky už vlastně skončily. Učitelka bez valného zájmu právě jedné matce vykládala, že její synek propadá z nějakého odborného předmětu, mě si vůbec nevšimla. Zaregistrovala mě, až když jsem si přišla k jejímu stolku podepsat účast a poptat se, jak to jde tomu mému chlapci. Dozvěděla jsem se, že je neutrální a nemá k němu co říct. A nashledanou. Kvůli tomu jsem ztratila dvě hodiny času, ani jsem se nedozvěděla průběžné hodnocení. Teda, možná by mi něco řekla, ale mě tak překvapilo, že mám neutrální dítě, že jsem s díky opustila školu a zase jela zpátky.

Tak aspoň si vyřídím poštu, uklidňovala jsem se, když už to tak dopadlo. Přišla jsem tam po šesté a bylo tam lidí, jak malých myší. Větší polovina jich tvořila řadu na sčítací formuláře, což mě uklidnilo. Ale i tak jsem po vytažení pořadového čísla zjistila, že je přede mnou jedenáct lidí.

Po půlhodině jsem mohla přistoupit k přepážce. "Ten balík tu ale ještě není." řekla mi omluvně úřednice. "Měli by každou chvíli přijet, tak si třeba počkejte."

Rezignovaně jsem čekala dalších deset minut. Balík nikde. Úřednice se tvářila zoufaleji, než já, možná je zvyklá, že jí v takových případech lidé seřvou. Byla jsem sice dost naštvaná, ale moje povaha mi nedovoluje dát průchod vzteku. Což je asi chyba, protože si tím zadělávám na žaludeční vředy.

S nepořízenou jsem doklopýtala za tmy domů. S pocitem marnosti promrhaného odpoledne. Na třídní schůzky mě příště asi nikdo nedostane a na poštu si budu chodit vždycky až následující den po oznámení zásilky. Dnes jsem si balík vyzvedla bez problémů. A je to ona, knížka, na kterou jsem se zálibně koukala přes výlohu Librexu. Teď má své místo na poličce v mém pokoji a můžu na ni koukat pořád. Je luxusní. Díky, Lucie.