Soumrak kultury

V minulých článcích jsem se lehce dotkla problémů, jako jsou rozpory v dnešním světě a narazila jsem také na souboj generací. Ovšem nejen chlebem živ je člověk, rozhodla jsem se tudíž sepsat ještě jeden příspěvek, který se bude zaobírat kulturou, konkrétně jejím úpadkem.

Náš věk je věkem techniky a kultura je v něm jen jakousi Popelkou, na jejíž oblečení a výživu už nezbývají maceše (státu) peníze. Je pouze nástrojem k ohlupování mas a už vůbec ne tím, čím se dřív snažila být - důvodem k zamyšlení, k obohacení, k vnímání krásna i pobavení.

V současnosti se vyrábí (ano vyrábí, netvoří) sáhodlouhé seriály, ke kterým je psán scénář za pochodu. Neposkytují herecké příležitosti, pouze zaměstnání a jistý výdělek pro několik desítek neschopných "umělců", kteří by se jinak stěží uživili. Plané dialogy, které vedou o "problémech ze života", se týkají třeba půlhodinového řešení nevěry v jednom díle. V dalším se ovšem můžete těšit na pokračování a než se problém rozuzlí, bude nevěrný zase někdo jiný s nějakou jinou.

Kulisy těchto seriálů jsou postaveny ve studiu a jen málokdy se stane, že se děj přemístí do reálu. Vše je zkrátka nastaveno tak, aby výroba takové zábavy byla co nejlevnější a masově dostupná. Vždyť si jen vezměme, kolik takových zmetků naše televize za poslední léta vychrlila a stále chrlí : Ulice, Ordinace v Růžové zahradě, Pojišťovna štěstí, Základka, Obchoďák, Gympl s r(u)čením omezeným, Cesty domů... Už jen ty názvy slibují nevšední zážitky, že ano? V tom výčtu mi chybí už jen Hřbitov - schopný scénárista by z toho určitě udělal trhák o třista dílech, z nichž několik by se mohlo věnovat problematice ztrácení svíček z hrobu staré Novákové, několik by jich mohlo být s duchařskou tématikou a další by se třeba zaobíraly neplacením hrobových míst.

Televizní stanice tomu nasazují korunu, že se o diváka přetahují tím, když ve stejný čas nechávají běžet na každém programu jeden seriál. Zmatený divák pak přepíná během reklam z Ordinace na Cesty domů, aby mu nic neuteklo a občas si splete seriál s reklamou, co běží ve dvaceminutových intervalech na obou programech. Není těžké se splést, výpovědní hodnotu to má stejnou.

Někdo může říct, že seriály jsou zde od toho, aby si u nich divák odpočinul a ne aby hlubokomyslně hloubal nad složitými zápletkami. Jenže u takových kravin člověk musí střídavě řvát hrůzou, trhat si vlasy z hlavy a červenat se nad trapností dialogů, odříkávaných s dikcí stydlivého prvňáčka. Měla jsem to 'štěstí' vidět několik scén a opravdu jsem se styděla. Styděla jsem se za to, že jsou scénáristi schopni psát takové zhůvěřilosti a herci ochotni je ztvárnit. Nechci teď tvrdit, že kdysi scénáristi a režiséři točili bůhvíjak inteligentní veledíla, ale přece jen, když se podívám na starou Nemocnici na kraji města, tak se alespoň pobavím skvělými hereckými výkony (třeba nezapomenutelného pana Kopeckého) a od srdce se zasměju. Ovšem při jejím novém pokračování už vypínám televizní přijímač a mám sto chutí vyhodit ho z okna. Kvalitu převálcovala kvantita, jako ve všem.

Co se týče nové české filmové tvorby, mám pocit, že problém je podobný. Do kin putují zaručené trháky jako Líbáš jako Bůh (nebo Ďábel, to je fuk), či Muži v říji (či snad v naději), Babovřesky (třesky plesky) a jejich kvality jsou podobně sporné jako to, že gothajský salám obsahuje maso. Marně vzpomínám na nostalgické okamžiky, kdy jsem v kině řičela smíchy při promítání komedie Vesničko má, středisková. Už si ani nepamatuji, že bych se někdy při sledování nějakého nového českého filmu opravdu pobavila. Však se také všechny ty staré trháky objevují s železnou pravidelností na obrazovkách, aby vyplnily díry ve vysílání - jenže pro mě už jsou to všechno stokrát ohrané kusy. Byť se na ně stále dá dívat.

Co ale nechápu úplně ze všeho nejvíc, jsou stále nové a nové televizní stanice. Zvlášť jistá nejmenovaná společnost je velmi plodná a průměrně vyplodí každý měsíc jednu. Některé sice zase hned zruší, ale to nevadí. Za pár týdnů už si můžete naladit skvělý nový kanál - ano, to je to správné slovo. Kanál, v němž se to hemží přerostlými krysami, páchne odpadky a splašky.

Tak občas přemýšlím, že bych se televize zbavila úplně. Už dávno pro mě není tím, čím bývala dříve. Dnes je pro mě pouze žroutem elektřiny a peněz, které každý měsíc odvedu za to, že můžu přijímat signál z kanálů. A to je trochu malý kulturní zážitek, nemyslíte?