Sandokanovy lapálie
Je zvláštní, že některé situace se mi do paměti vryjí s každičkou podrobností (včetně toho, jaké bylo tehdy počasí a co kdo řekl) a některé pracně doluji z hlubin své mysli a po urputném přemýšlení získávají pouze nejasné obrysy. Jednou z těch situací, jež mám v hlavě i s detaily, je den, kdy do naší domácnosti přicestoval Sandokan.
Abyste byli v obraze hned na začátku - Sandokan měl s malajským Tygrem, jehož uhrančivý představitel Kabir Bedi byl idolem televizních obrazovek osmdesátých let, pramálo společného. Snad jen to, že pohled jeho zelenavých očí byl stejně magický a možná i jistou divokost, mrštnost a důvtip - zkrátka vlastnosti, které každá správná kočka musí mít, aby přežila v lidské džungli. A jak se tento divoch ocitl v naší zvířat prosté domácnosti? Tak to vám hned prozradím.
Muži se v určitém věku vracejí zpět do puberty - matka to alespoň tak vždy tvrdila a vlastně jí to dokladoval náš tatínek. Kolem čtyřicítky míval občas bujné nápady, jejichž realizace matku popouzela a děsila. Jednou takhle na podzim odjel coby učitel na nějaké školení do Zlatých hor na Jesenicku i probudilo se tam jeho dětské ego a touha po náklonnosti živého tvora. V tomto rozpoložení narazil na opuštěné kotě, živící se v rekreačním středisku zbytky, a jeho osobnost mu učarovala natolik, že se kocour stal jeho spolupasažérem v autě na zpáteční cestě.
Seděla jsem zrovna ve vaně, když jsem uslyšela skrz umakartové jádro koupelny klapnutí dveří a otcův příchod. Odložil si zavazadlo a tiše se plížil do kuchyně, z níž se po chvíli kromě jeho veselého "Ahoj, Maruško," ozvalo neidentifikovatelné zakvílení a hned poté výkřik: "COS TO DOTÁHL???" Má zvědavost byla probuzena, ani jsem ve vodě nedutala a tiše poslouchala, co z otce vyleze. "Maruško, to je Sandokan," prohlásil otec nadšeně a pokračoval: "Je to divoký kocour, jen se koukni na to nádherné zbarvení!" Při slově 'kocour' jsem vyskočila z vany, bleskurychle se osušila, oblékla a letěla do kuchyně dělat tátovi spojence. Bylo mi jasné, že divokého kocoura máma jen tak nerozdýchá, když mi před pár lety odmítla povolit šlechtěné zvíře z výstavy.
V kuchyni stál táta, v náruči mourovaté kotě, naproti němu matka lomící rukama a prohlašující cosi o bláznech. Tatínek nám vysvětlil, že toto kotě je křížencem kočky divoké a domácí (což byl samozřejmě jen jeho vtípek) a že ode dneška bude sdílet domácnost s námi, což vyvolalo bouři nadšení u mě a vlnu zlosti u matky. "A kdo se bude o tu potvoru starat?" otázala se s jasnou provokací. Její otázka totiž narážela na skutečnost, že se tu považuje za jedinou zodpovědnou osobu, zatímco my jsme pouze nevycválaná banda. Samozřejmě jsme se předháněli ve vysvětlování, jak budeme o Sandouše pečovat, čistit mu bedýnku a dávat jídlo - no prostě, matka nakonec kapitulovala před zjevnou převahou a s povzdechem šla hledat vhodnou krabici.
Sandokan se tedy usídlil v naší rodině a byl to vskutku kocourek divoký. Měl stříbřitě mourovaté zbarvení a velkou chuť do jídla, která se ovšem projevovala i zvýšeným výdejem odpadních surovin. Tehdy ještě neexistovala obchodní centra s perfektně vybavenými kouty se zbožím pro zvířata, a tak jsme při jeho chovu improvizovali. Místo steliva a kočičího záchodu se musel spokojit s krabicí s pískem, který jsem nosila domů z blízkého pískoviště a místo granulí a kočičích konzerv papal Sandoušek masíčko, na něž jsme mu vždy v pátek vystáli v řeznictví frontu.
Co se týče písku, dovedete si asi představit, jak jeho používání v bytě vypadalo. Všude ho bylo plno, zapáchal a musel se neustále měnit. Když přišla zima a pískoviště zapadalo metrem sněhu, vyfasovala jsem lopatu a šla zmrzlý písek vysekávat ze závějí. Co bych pro to naše zlatíčko neudělala.
Jelikož byl písek po rozmražení mokrý, vymyslela naše máti zlepšovák. Zapnula troubu, nasypala ho na pečicí plech a při mírné teplotě sušila. Jako na potvoru zrovna při jedné takové sušicí akci přišla na návštěvu sousedka a zvědavě se tázala: "Copak to pečeš, Maruš?" Zrovna totiž byla neděle odpoledne a to se většinou v každé rodině něco dobrého peklo. Sousedka pravděpodobně prahla po nějakém novém receptu. "Suším písek pro kocoura!" vztekle zavrčela máti a tato památná věta se dodnes dává u nás doma k lepšímu. Sandouš totiž do mokrého písku nechtěl a i když bylo z našeho hlediska s jeho záchodem vše v pořádku, stejně nám rád nechával překvapení v podobě počurané rohožky nebo obuvi.
Kromě Sandouše jsme mámě přidělávali vrásky i my děti - já a můj o osm let mladší bráška. Vzhledem k velkému věkovému rozdílu jsem bratříčkovi dělala často náhradní matku a jelikož to byl chlapec svérázný, občas došlo k výchovné exekuci z mé strany. Při jednom takovém pokusu o to, dát mu za cosi facku, jsme se honili kolem starožitného stolu v obýváku a já se rozpřáhla chtějíc ho trefit a - běda, rozbila jsem skleněný cylindr staré petrolejové lampy, která na něm stála coby památka a dekorace. Můžete si domyslet, kdo byl nakonec potrestán.
No a při dalším takovém pokusu jsme rozbili s bratrem skleněnou výplň u dveří v obýváku - jedinou překážku, která měla zabránit kocourovi k vniknutí na území zapovězené. Sandoušek tak naší vinou získal rozšířené pole působnosti pro svá alotria a marně jsme provizorně dveře zalátali lepenkou. Sandouš proskakoval dírou jako cvičený tygr při drezůře v cirkuse a v obýváku byly brzy zdevastovány všechny kytky.
Matka po nějaké době nekompromisně prohlásila : "To zvíře mi musí z domu, sic bude zle!". Otec se už kvůli klidu v domácnosti ke kocourovi stavěl laxně, bratr podlézavě stál na maminčině straně a já tak byla jediným aktivistou, osaměle bojujícím za Sandouškova práva. I stala jsem se Karlem Čapkem v sukních a s kůtětem pod kabátem chodila po ulicích, oslovovala neznámé spoluobčany a nabízela jim toho skvělého tvorečka, který zajisté do jejich života vnese změnu. Je zajímavé, že ač jsem byla dítě nesmělé, při takových příležitostech se ve mně probouzel bojovný duch a nevídané komunikační schopnosti. Už jsem jednou takhle udala kůtě a teď tedy můj úkol zněl - zaopatřit Sandouška.
Nebudu vám tady popisovat složité peripetie, které ho provázely - zkrátka Sandouš nakonec nalezl domov u jedněch lidí, kterým právě před nedávnem přejelo auto kočku a děti plakaly po mazlíčkovi. Sandoušův nezkrotný temperament se mohl vybít, na zahradě domku měl pré a nakonec i já jsem musela uznat, že mu tam bude lépe, než v bytě.
Tak tedy skončil půlroční pobyt Sandokana u nás doma a já si usmyslela, že jen co vyrostu, pořídím si kočku, psa a tři děti. Své zvířecí sny jsem si splnila (děti jsou jen dvě) - ale povím vám, kolikrát jsem taky proklínala okamžik, kdy zvěř překročila náš práh. Ale pak stačil jeden pohled a vzpomínka na Sandouše, aby mě zlost přešla.
Komentáře
Okomentovat