Ach, ta dnešní mládež!
Jako červená nitka se lidským věkem táhne tato věta a stařešinové dodávají: "To za našich mladých časů nebývalo!" Slyšela jsem ji jako dítě, určitě ji slýchávali moji rodiče a prarodiče. Kdoví, kde je její prapůvod a kdy nastal ten okamžik, od něhož bylo na mladé nahlíženo jako na bořitele hodnot a zkažené floutky, nectící zavedené staré pořádky. Možná se tak stalo už někde hluboko v minulosti u ohně v jeskyni, kde rada starších odsuzovala troufalé činy mladých bojovníků.
Mládí bylo vždy synonymem pokroku a touhy žít jinak a lépe, než žili rodiče. Mladí lidé jsou nositeli změn v každém století. Kdybychom dali na úvodní větu v článku, možná bychom ještě dnes lovili zvěř pomocí luku a šípů a oblékali se do oděvů z ručně tkaných látek. Ale protože byla lidem dána do vínku tvořivost a inteligence, snažili se v každém období lidského věku ulehčit si svůj úděl. Dělali to i s ohledem na potomky, kterým později vyčítali, že tyto výhody využívají. "To když jsme byli mladí my, tak jsme museli.... prát prádlo v potoce, topit v kamnech, nosit vodu, svítit petrolejkou, a tak dále".
My dospělí dnes pohlížíme na své mládí s kapkou nostalgie. Máme ve zvyku idealizovat si onu dobu, v níž jsme vyrůstali a také si idealizovat své chování. Jenže si musíme uvědomit, že to byly hlavně možnosti, které jsme měli a které nás omezovaly. Za mého mládí kupříkladu neexistovaly počítače, mobily a tablety. Existovala pouze televize s dvěma programy a jedním čudlíkem na zapnutí. Tehdy se hodně diskutovalo o tom, že mladí lidé jen zírají na televizi a málo čtou. Ano, konzumace předžvýkaných informací byla zcela jistě jednodušší, než čtení a přemýšlení o slovech.
Za dob mládí mého otce televize začínala a jeho rodina byla jedna z těch, které ji nevlastnily. Táta jako mladý kluk tedy chodil hojně do kina a ležel v knihách. V mezidobích mezi těmito činnostmi samozřejmě prováděl alotria jako každý jiný chlapec jeho věku. Kupříkladu mě velmi pobavilo, když vyprávěl, jak s kamarády vypili dědovi domácí víno, které měl uskladněno ve sklepě a prázdnou láhev dolili vodou, aby se nic nepoznalo. Jenže děda onu inkriminovanou láhev vzal a nesl do nemocnice jako prezent pro nějakého příbuzného. Samozřejmě se při první příležitosti přišlo na to, že v láhvi není víno a otec, coby hlavní strůjce této lotroviny, byl náležitě potrestán.
V práci od lidí o generaci starší než můj táta zase poslouchám jejich zážitky, které se od těch jeho diametrálně odlišují. Je vidět, že dvacáté století, v němž všichni tito lidé prožívali své mládí, bylo stoletím prudkých změn a velkého technického rozmachu. Samozřejmě do života lidem zasáhly dvě světové války a je dokázáno, že mládí si najde důvod k radosti ze života i v tak ztížených podmínkách. Je to přirozená obranná reakce mladého organismu, který se potřebuje vyvíjet. Dnes už můžeme jen číst v knihách o tom, jak osmnáctiletí chlapci v první světové válce dostali místo učebnic do rukou zbraně a místo řešení rovnic se srovnávali se smrtí - nejen nepřátel, často chlapců stejného věku, ale i svých druhů. A aby se z toho všeho dočista nezbláznili, hledali útěchu v prchavých okamžicích štěstí, které strávili v náručí prodejných ženštin, nebo ve zvýšených přídělech jídla za odměnu.
Mohli bychom jít do minulosti dál a dál, ale tento článek se má týkat jedenadvacátého století; století, které je vlastně takříkajíc v plenkách. Dá se očekávat, že vývoj technických vymožeností bude pokračovat raketovou rychlostí a dnešní děti jednou budou vyprávět těm svým, jak primitivní zařízení byl počítač, na kterém museli datlovat sami pomocí svých prstů. Možná taky vzpomenou na své předpotopní modely mobilních telefonů, které neuměly ještě zdaleka to, co budou umět ty budoucí a se slzou v oku zavzpomínají na to, jak byli rodiči tvrdě vykořisťováni, když je nutili dělat tak ponižující domácí práce, jako je skládání nádobí do myčky.
Ano, pokrok jde kupředu a nezastaví se. Dnes jsme obklopeni spoustou přístrojů, které za nás dělají práce, co kdysi zvládly lidské ruce. Možná je v budoucnu budeme potřebovat jen k mačkání různých knoflíků a časem budou jen na ozdobu, protože k pohánění všech těch chytrých věciček postačí pouhá myšlenka. A někdy za pár desítek let dnešní teenageři, prošedivělí starci a stařeny, budou rozvážně pokyvovat hlavami a říkat: "Jó, to když my byli mladí..." Jen těžko říct, jestli je bude ještě někdo poslouchat.
Komentáře
Okomentovat