Na výletě v minulosti

V životě je zákonité, že se náš čas posouvá dopředu - od doby kdy se narodíme až po smrt. S přibývajícími lety se čím dál víc vracíme do minulosti a budoucnost je pro nás spíš důvodem k obavám. Naopak je to u dětí, jejichž život je ještě čistý a nepopsaný list a ony kráčí vstříc budoucnu, aby se z něj pak mohly skrz přítomnost vracet do minulosti.

Cestování v čase není žádná věda a v podstatě celý život časem proplouváme - utíkáme se k událostem co byly, hledíme s nadějí do budoucna, žijeme přítomností. Čas v různých fázích života plyne sice stejně rychle, ale jinak ho vnímáme - někdy ubíhá jako splašený kůň, jindy se nesnesitelně vleče.

---

Pokud jste sami rodiči - nebo máte třeba mladšího sourozence - víte sami, jak rychle utíká první období dětství. Sotva se stačíme ohlédnout a bezmocný uzlíček, který ještě před chvílí odevzdaně odpočíval v našem náručí, už chodí, žvatlá první slůvka a s nezměrnou touhou objevuje vše nové. Stejnému tempu se musí v tu dobu přizpůsobit i rodiče, kteří se se svým dítětem vrací do vlastních dětských let - je to takový nekonečný koloběh - a plánují, co všechno s ním budou jednou podnikat, jaké asi bude až vyroste, čím je překvapí a potěší.

Dětství je nejbouřlivějším obdobím pro děti i rodiče, formují se v něm první názory na svět, tvoří první vzpomínky. Vzpomínky, které míváme nejraději, protože patří k tomu nejkrásnějšímu, co nás v životě potká. Některé zůstávají zahalené mlhou, ale jiné vystupují se zřetelnými konturami a s přibývajícím věkem se k nim budeme rádi vracet. Je taky téměř jisté, že události, které jsme jako děti vnímali nepříliš pozitivně, můžou později vyvolat úsměv - to když si vzpomeneme na rozbitá kolena, roztrhané tepláky a mámino hartusení, první průšvihy a tátovu pádnou ruku na naší zadnici.

Vzpomínky z dětství v pozdějších letech často vyvolávají třeba určité situace, nebo také smyslové vjemy. Na mě kupříkladu hodně působí určité vůně a chuť. Vybavuji si prázdniny u babičky, chození po lesích plných hub a borůvek, a pak ten úžasný kulinářský zážitek, který pro nás připravila v podobě domácí bramboračky a křehkého koláče s posypkou. Vybavuji si vůni spadaných letních jablek, neodolatelně chutnajících sluncem a zakázané ovoce slaďoučkých hrachových lusků, kradených potají v sousedovic zahrádce. Vzápětí se mi ústa sevřou kyselou chutí drobných kuliček rybízu a také máminým vyčítavým pohledem, s nímž komentovala mou červeně zbarvenou teplákovku.

Je zvláštní, že při tomto cestování do minula dokáže lidský mozek vytěsnit to nepříjemné a zůstanou jen tyhle krásné vzpomínky. Stávají se útěchou v budoucích časech, kdy se tolik nedaří a jsou bezpečné - právě tak jako mámina či babiččina náruč a její ruka, hladící naše neposedné dětské vlásky.

Hmatatelnějším důkazem naší minulosti zůstávají písemnosti a fotografie. Pamatuji si, že jsme měli doma velikou krabici starých fotek a dopisů - strašně ráda jsem se v ní přehrabovala a vdechovala jejich vůni. Při prohlížení na mě vykukovala zmenšená podoba mého já a také rodiče - tu směšně mladí, táta s velkými černými brýlemi, co drží na rukou mimino - kdopak to asi je? Máma se svatebním závojíčkem, máma, ukazující mi obrázky v knížce, okamžik mého bujarého veselí a vykulená očka mého mladšího brášky... Smáli jsme se vždy těm fotografiím, z nichž dýchala lehká nostalgie našich společných chvil. Dnes už se nikdy nevrátí, tak mi alespoň zůstaly na památku.

Stejný pocit mám při čtení starých dopisů - vždy zkoumám písmo a přemýšlím - co asi pisatel v tu chvíli cítil, když je maloval na bílý papír? Čtu jako naprosto cizí pozorovatel vlastní dopisy z tábora, na které jsem jezdila s nechutí a divím se svým slovům o stýskání. Usmívám se bratrovým minimalistickým psaníčkům, v nichž dokázal několika slovy dokonale vystihnout situaci. Slzy mi tečou při čtení dopisů od babičky, kde se promítá vše - od jejího zdravotního stavu, přes rozbor politické situace až po speciální vzkazy pro mě. Když beru ty zažloutlé artefakty vlastní minulosti do rukou, automaticky se vracím do krajiny dětství a mládí.

Co mě ale dokáže do mládí také vrátit? Je to hudba. Hudba mě provázela odmala, kdy jsem s babičkou zpívávala jednoduché popěvky - a prý jsem mívala hezký hlásek, jen škoda, že mi nezůstal. Později to byly magnetofonové pásky, na nichž jsem s oblibou poslouchala třeba Žlutou ponorku od Beatles, mnou přejmenovanou na Jél Sagurin. Dnes už pásky ani magnetofon nemáme, ale přesto - když slyším určitou melodii, vybaví se mi ty okamžiky.

Vlastně i hudba, které se věnuji na blogu, mě vrací do dávných let. Jsou to doby rebelského vzdoru proti rodičům, doby, kdy se můj hudební vkus teprve utvářel a já začala k nevoli svých rodičů inklinovat k rockové muzice - a nejen muzice, ale i určitému životnímu stylu. Mnou milovaná hudba mně tak vlastně stále otvírá vrátka do světa, o němž už dnes mnozí ani nemají potuchy.

A jednou z posledních věcí, které bych vyzdvihla při cestování časem, je čtení knih. Bývala jsem zažraný čtenář a ráda jsem se vžívala do oblíbených postav - někdy kolem devíti let jsem se sžila se svým románovým vzorem Tomem Sawyerem natolik, že mi vůbec nevadilo, že jsem holka a on byl kluk. Ráda jsem měla taky Štorchovy příběhy z pravěku a ve svém zápalu jsem si malovala, jak se ze mě stane archeoložka a budu odkrývat všechny ty tajemné věci z dávné minulosti. Můj táta mi dokonce na to konto věnoval pohádku - o tom, jak jsem se vrátila v čase mezi lovce mamutů.:-)

Čtení mě dodnes pohlcuje, i když nejsem už tak vášnivý čtenář a hlavně - nemám na tyhle úniky už tolik času. Ale náklonnost k minulosti mi zůstala v podobě zkoumání publikací, mapujících hudební historii. Ráda se toulám tou dobou, kdy bylo všechno ještě tak mladé a plné ideálů. Srdce se mi tetelí touhou alespoň na chvilku nahlédnout za oponu času a vidět to všechno na vlastní oči. Snad je lepší, že to nejde - zůstávají mi mé krásné představy a fantazie, s nimiž si jednotlivé obrazy maluji.

Žít jenom minulostí určitě nelze. Ale když přijde řeč na tohle cestování - minulost je nejlepší volbou. Důvěrně známá a neměnná, nehrozí, že bychom se v ní ztratili. K návratu nepotřebujeme žádné technické vychytávky, ty jsou spíš na škodu. Stačí jen otevřená mysl, vnímání a můžeme se směle vydat proti proudu času. Přeji vám příjemnou a ničím nerušenou cestu!