Tinariwen - Emmaar

Už od začátku roku jsem se těšila na nové album tuaréžských Tinariwen, o němž už jsem se zde už zmínila. Album vyšlo 11. února, objednala jsem si ho v předprodeji a samozřejmě dorazilo se zpožděním koncem měsíce. Měla jsem možnost si ho celé dopředu vyposlechnout na streamu, takže jsem věděla, co mě čeká a nemine. Nyní jsem se tedy dostala k jeho hodnocení.

Nomádi, žijící v poušti na území Mali, se v nedávné historii potýkali se spoustou problémů - v jejich zemi panuje v posledních letech takřka nepřetržitě válečný konflikt. Mnoho hudebníků muselo ze země uprchnout před islamistickými organizacemi, prosazujícími právo šaria, jež zakazuje hrát rockovou "satanistickou" hudbu. Na začátku ledna loňského roku se podařilo ze zajetí uniknout i kapele Tinariwen, ovšem jeden z jejich členů zůstal uvězněn. Abdallah Ag Lamida byl chycen, když se snažil zachránit své kytary. V současné době je ovšem již na svobodě, na nejnovějším albu se však nepodílel.

Příběh této západoafrické formace je pro nás možná příliš složitý a našemu myšlení vzdálený. Hudba je pro ně způsobem, který vyjadřuje svobodu a texty hovoří o hodnotách, kultuře, způsobu života a také ukazují odolnost lidského ducha. Hudba Tuarégů má svůj původ v protestu a sami Tinariwen mají za sebou pobyt v uprchlickém táboře, kde trávili své mládí a šestiletou účast na povstání, jež na počátku devadesátých let vypuklo na hranicích Nigeru a Mali. Měli však štěstí, že je objevil anglický kytarista a producent Justin Adams - bez něj by tato kapela určitě nenahrála v roce 2001 své první album Radio Tisdas Session (v té době už měla za sebou téměř dvacet let existence!). Emmaar je jejich šesté album a světový věhlas získali teprve díky předchozí desce Tassili, na níž hostovali Kyp Malone, Nels Cline a Dirty Dozen Brass Band.

Političtí vyhnanci Tinariwen nahrávali své album v poušti, ovšem nebyla to jejich domovská Sahara, nýbrž Joshua Tree v Kalifornii. Opět zde vypomohli hostující muzikanti - tentokrát to byl Josh Klinghoffer, Matt Sweeney, Fats Kaplin a básník Saul Williams.

Album otevírá melancholická, hypnotická kytarová linka, tak dobře známá a typická pro Tinariwen. Působivá recitace Eyadou Ag Leche vyjadřuje stesk po domově a naznačuje náladu celého alba. Ano, Tinariwen nahráli náladové a posmutnělé album, melodicky propracované a poněkud tvrdší, než je předchozí převážně akustické Tassili. V temné, hutné atmosféře desky ale kromě smutku v perfektně sehraných kytarových partech a zvuku ručních bubínků probleskuje i hněv.

Žalozpěv v Imidiwan Ahi Sigdim zní takřka jako magický, strašidelný rituál, prováděný u ohně v otevřené krajině před bouřkou, následující Tahalamot vás unese na vlnách transovní melodiky, Sendad Eghlalan je opět plný teskné melancholie. Když už to vypadá, že by vás album mohlo ukolébat, přichází Imidiwanin Ahi Tifhamam, svižný kousek, v němž zvuk kytary kopírují housle Fatse Kaplina a místo bubnů zní ruční tleskání.

Desátá skladba Emajer s jemným ženským vokálem v pozadí evokuje dojem z cestování pod hvězdnou oblohou a nádherně melodická, akustická Aghregh Medin celé album uzavírá.

Přiznávám, že mám slabost pro tuaréžské elektrifikované blues, Tinariwen patří k mým nejoblíbenějším kapelám. Jejich nejnovější album je důstojným následníkem předchozího Tassili a i když tvořeno v exilu, přesto si zachovává svou identitu. Hrdí Tuarégové neztratili nic ze své síly a schopnosti předávat emoce. Natočili album, jehož poselstvím je touha po svobodě a návrat ke kořenům.

---

***

Imidiwan Ahi Sigdim