O kocouřím mrouskání a spánkovém deficitu
Milí čtenáři! Ráda bych dnes otevřeně promluvila o tématu, o němž se trestuhodně málo mluví - pokud tedy vůbec - a jehož šokujícím odhalením bude náhled do hlubin mé černé duše. Ano, musím se vám k něčemu přiznat. Poslední dobou se mě začaly zmocňovat vražedné choutky.
Už dříve jsem psala o svém kočičím druhovi, s nímž léta žiji v dojemné symbióze, sdíleje společně jeden pelech. Zkrotila jsem jeho mladistvé vášně, s nimiž se mi v noci vrhal na hlavu s plánem zakousnout se do mého ucha, nevadilo mi ani, když si ze mě občas udělal masturbační polštář a s hypnotickým výrazem si na mě ukájel svůj chtíč. Ano, ano, čtete správně. Stávala jsem se erotickou pomůckou našeho kocoura a potupně jsem sledovala jeho cestu k vyvrcholení, při níž zpracovával mé břicho rytmickým šlapáním.
Mou velkou chybou bylo, že jsem z kocourka nechtěla udělat Eunucha a ponechala jsem mu jeho mužnou chloubu a ozdobu. Za to jsem se stávala občas terčem vtipů (má v posteli kocoura, haha:-)) a ani to zvíře se mi za mou chápavou laskavost neodměnilo. Vlastně odměnilo, ale já jsem to jaksi nepochopila a neocenila.
Nedávno jsem přišla domů a hned u dveří mě praštil do nosu čpavý zápach. Syn mě přivítal s utěrkou na nádobí v jedné ruce a s mým nejoblíbenějším originálním cédé v ruce druhé. Jak asi chápete, ona utěrka měla sloužit k otření disku od kocouřích chcanek. Zařvala jsem jako postřelený tygr, pak jsem chvíli zhluboka dýchala, což ovšem přes šílený smrad dost dobře nešlo. Na botníku se skvěla velká kaluž čerstvé močky, která bohužel zasáhla hromádku vedle ležících (převážně nových a originálních) disků. Naštěstí jen opravdu okrajově a naštěstí to nepostihlo ty v kartónovém obalu - z nich by asi kocouří odér šel odstranit těžko. Syn se chlácholivým výrazem ujal pečlivé očisty mých pokladů, za což jsem ho pohnutě a se slzami v očích pochválila a konsternovaně odešla meditovat o kocouřím nevděku do vedlejšího pokoje.
"Proč? Proč mi to udělal?" ptala jsem se zoufale.
"Třeba ti jen chtěl dát dárek," mínil synátor.
"Pokud to je pravda, nechci být tak hodná," zavrčela jsem ponuře a po očku sledovala kocoura, který se mezi námi promenádoval jakoby nic a dokonce se ke mně přišel zlehka pošmajchlovat.
Nejhorší chvilky mě ale teprve čekaly. V našem společném pelechu dříve panoval mír a klid, kocour vrněl a vytahoval spokojeně nitky z povlečení. Teď, sotva ulehnu ke spánku, začne provozovat své noční serenády. Noční vlastně není to správné slovo. Provozuje koncert v každou denní dobu. Začátek je přesně ve chvíli, kdy se moje hlava dotkne polštáře. V tu chvíli se ozve táhlé MŇÁÁÁÚÚ přímo u mé hlavy a kdyby jen to. Podezírám to zvíře, že se po mnohaletém soužití naučilo mluvit, protože to není jen tak obyčejné mňoukání. To je kanonáda, bojový pokřik indiána na válečné stezce a vzápětí zase kňourání malého dítěte.
Přitom chodí z jednoho konce pokoje na druhý a občas zabrousí do tmavého koutku, kam nadělí další dáreček. Jelikož mi v pokoji už několik dní chybí žárovka, kterou nejsem schopna koupit, vrhám se likvidovat loužičky poslepu. Není to příliš praktické a navíc se musím orientovat pouze čichem. V čmuchání už jsem trumfla i našeho psa.
Když se mi povede konečně usnout, probudí mě škrábání na lino a typické šumění, naznačující, že další kaluž je ve stadiu výroby. Vystřelím z postele jako smyslů zbavená a během máchání hadru v kbelíku se savem tiše drtím mezi zuby: "Já tě zabiju, ty smrade!" Zuřivost ve mě bují vskutku neslýchaně a občas se až lekám sama sebe, jaké myšlenky mě přepadají, když s krhavýma očima sleduji našeho mazlíčka. Podrbu ho a přitom se mé prsty zlehka ovíjejí kolem jeho tenkého krčku - ten blbec mi ho ještě nastavuje - a přitom šeptám: "Já ti zatnu tipec, hajzlíku mrňavej!"
Nevím sice, co to tipec je, ale představa je to lákavá. Ale kocour se na mě jen zeleně podívá, přimhouří oči a pomyslí si: "Jen to zkus, ale co potom ty výčitky, no?"
Ano, myšlenky na zabíjení neviňátka mě opravdu velmi trápí a je to věc, o které jsem ještě s nikým nemluvila. Ráda bych se jich zbavila, ale... prostě vím, co mě zase čeká, až ulehnu do pelechu. Zoufalý boj o chvilku spánku bez kocouřího řevu, bez jeho neustálého pochodování a vyhledávání záchodu v místech, kde nikdy nebyl. Čekám, že je to jen mrouskací období, ale syn mě dnes upozornil, že to není mrouskání, nýbrž nebetyčná protivnost starého senila. Náš letitý kocour totiž už dávno nemá choutky, tím spíš ho to asi štve. Jen mě mrzí, že si jako hromosvod vybral mě - svou paničku, která ho vždycky hýčkala a rozmazlovala, zastávala se ho a bránila. Teď už mi zbývá jen do konce jeho kocouřího života utírat chcanky a trpět příšerně protivné mňoukání. Nepěkné vyhlídky...a taky pekelná zkouška nervů. Držte mi palce, ať nepolevím a nepošpiním svou andělsky čistou pověst ublížením na zdraví mému trapiteli. Doufám taky, že to nečte, protože - a to mi věřte - pak to bude ještě horší.
Komentáře
Okomentovat