Mých pět nejoblíbenějších soundtracků
Hudba ve filmu je určena nejen k dokreslení atmosféry scén, bývá zpravidla i měřítkem kvality snímku. Dobrý film dokáže hudba pozvednout na vyšší úroveň a zároveň má i tu moc, že si ji v podvědomí spojíme automaticky s obrazem. Na druhé straně špatně zvolená hudba může celkový dojem z uměleckého zážitku pokazit.
Psychologické působení hudby se nejvíce projeví ve vytváření pocitů, které nás provázejí při sledování filmových scén. Děje se tak víceméně na podvědomé úrovni, protože při sledování filmu se více soustředíme na děj a dialogy, než na hudební podklad. Ten by ale měl být v souladu s dějem, měl by mnohé naznačovat a udržovat napětí, či naopak signalizovat chvíli, kdy se divák může uvolnit. Zkrátka by měl dotvářet koktejl pocitů, které si z kina odnášíme - a to, jestli bude dobře namíchaný, je úkol nejen skladatele hudby, ale i jeho souhry s režií, střihem, kamerou a tak dále.
V některých případech může být působení hudby na diváka tak mocné, že si při jejím poslechu vybavíme přímo konkrétní scény filmu. Například slavný Hitchcockův horor Psycho (1960) staví na úžasné emotivní hudbě skladatele Bernarda Hermanna - scéna ve sprše, při níž mráz po zádech běhá zároveň s kvílícími smyčci a dílo zkázy dokončuje temný podkres - to už je klasika, kterou by měl znát každý. V tomto snímku je vizuální i poslechová stránka ve vzácné shodě a hudba je tak ohromná, že jen podtrhuje napětí, vyvolané obrazem.
Mezi další vynikající skladatele filmové hudby patří také (mimo jiné) Hans Zimmer (Rain Man, Pearl Harbor, Gladiátor, Černý jeřáb sestřelen...) a John Williams (Hvězdné války, E.T. Mimozemšťan, Indiana Jones, Harry Potter...).
Termín soundtrack se ale nepoužívá jen pro hudbu, vytvořenou pro konkrétní film. V podstatě je to označení pro jakýkoli zvukový záznam (sound track) a může se jednat také o kolekci dříve vytvořených písní, které se hodí k filmu; mohou dokreslovat dobu, v níž se příběh odehrává.
Dnes bych vás chtěla seznámit s mými oblíbenými soundtracky - vybrala jsem několik kultovních kousků, ale také i některé méně známé. Samozřejmě se omezuji pouze na filmy, které jsem viděla, tudíž nejde o reprezentativní vzorek.
1. Pulp Fiction: Historky z podsvětí (USA, 1994) režie: Quentin Tarantino, hudba: různí umělci
Film, pro nějž neexistuje jiný výraz než kult. Směsice originality, černého humoru, absurdních situací, spousta dokonalých hlášek a také vynikající hudba. Kombinace songů vystihujících situaci spolu s perfektním výběrem mluveného slova tvoří dnes jeden z nejlepších soundtracků historie. Album vyšlo u společnosti MCA Records 27.11.1994 a o osm let později jej znovu vydala společnost MCA a Universal Music ve sběratelské edici s několika bonusovými tracky a navíc také s rozhovorem s Tarantinem, který byl pořízen během natáčení.
seznam skladeb a další informace zde
2. Blow Up (Zvětšenina), Velká Británie/Itálie/USA, 1966, režie: Michelangelo Antonioni, hudba: Herbie Hancock
Atmosféru swingujícího Londýna, zachycenou na pozadí příběhu uměleckého fotografa Thomase (David Hemmings), vystihl dokonale ve svém prvním anglickém filmu italský filmový producent Antonioni - a jde o možná nejslavnější film šedesátých let. Snímek předstihl svou dobu v líčení pocitu osamělosti člověka, v odcizení a ztrátě identity v moderní společnosti, což je i dnes téma velmi aktuální.
Hancockova blue-jazzově laděná hudba ve snímku podtrhuje ležérní prostředí londýnských klubů, ovšem zásadní zvrat a jeden ze stěžejních momentů obstarává autentický záznam z vystoupení The Yardbirds. Pro tuto scénu měl původně režisér vybránu kapelu The Who, ti ho však odmítli. Ve Zvětšenině máme tudíž jedinečnou možnost vidět kus historie populární hudby - skupinu, v níž se v té době setkali dva výteční hudebníci a kytaristé - Jeff Beck(Jeff Beck Group, Cream) a Jimmy Page (Led Zeppelin). Ve slavné scéně hraje skupina v klubu verzi Train Kept A-Rollin, pozměněnou přímo pro film a přejmenovanou na Stroll On.
Natáčelo se v Elstree Studios kousek za Londýnem, v pracně vyrobených kulisách, které měly vypadat jako interiér klubu Ricky-Tick ve Windsdoru. Antonioni, který na místě kapely neustále viděl The Who, řekl Beckovi, aby rozmlátil během vystoupení kytaru. Beck odmítl - jednak to nebyl jeho styl a pak - měl vysoce kvalitní nástroj. Přinesli mu tedy z rekvizitárny nějakou levnou kopii, kterou pak s nepříčetným výrazem roztřískal o zesilovač - a kamera mezitím zabírala uculujícího se klučíka Jimmyho Page s polodlouhou kšticí černých vlasů, kterak nerušeně mydlí svého bílého Fendera.
Historicky neméně zajímavý je pohled na přihlížející publikum - soustředěně a konsternovaně zírající na pódium, tak jak můžeme vidět na prvních živých záznamech vystoupení Led Zeppelin. Teprve Beckova destrukce fanoušky rozpohybuje a přiměje je k nějaké živější reakci. Nelze se tedy divit, že si The Who potrpěli na demolici svého koncertního vybavení - i když je to původně stálo všechny prachy, které za koncert vydělali.
The Yardbirds - Stroll On
3. Easy Rider (Bezstarostná jízda), USA 1969, režie: Dennis Hopper, hudba: různí
Pečlivě vybrané skladby ke dalšímu kultovnímu snímku - road movie Bezstarostná jízda - tvoří jakýsi hudební komentář tohoto díla. Soundtrack byl vydán v srpnu 1969, získal četná ocenění a obsahuje dnes už známé skladby - například Born to Be Wild od Steppenwolf, Wasn't Born to Follow The Byrds nebo If 6 Was 9 Jimiho Hendrixe.
Informace o filmu zde.
4. Amélie z Montmartru (Francie/Německo, 2001), režie: Jean-Pierre Jeunet, hudba: Yann Tiersen
Z trochu jiného soudku - když poslouchám Tiersenův soundtrack, přímo cítím rozevlátou atmosféru pařížských ulic a před očima mi tančí tmavovlasá kráska Audrey Tautou alias Amélie. Kouzelný film s neméně kouzelnou hudbou, snímek vtipný, něžný, laskavý...
Seznam skladeb zde: progboard
5. Hair (Vlasy), USA/Německo 1979, režie: Miloš Forman, hudba: Gerome Ragni, James Rado, Galt MacDermot
Protest proti válce ve Vietnamu, měšťácké společnosti, zaměřené jen na peníze - a to vše okořeněné výbornou hudbou. Formanovy Vlasy jsou muzikál, který mohu sledovat třeba posté a vždy se budu skvěle bavit při legendáních scénách - třeba hned v Central parku, kde se Claude Bukowski setká s hipíky a černoška s květinami ve vlasech zpívá Aquarius. Hippies jsou ztělesněním svobody a radosti ze života, naproti tomu Claude je spoutaný konvencemi. Vezmou ho mezi sebe a naučí ho žít - samozřejmě se vším, co k tomu patří. Claude má narukovat do války, ale dojde k tragické záměně; místo něj nastoupí do letadla jeden z jeho nových kámošů, Berger. Když to Claude zjistí, je už pozdě...
Nespoutanost, iluze, touha po lásce a svobodě se tak střetává s bezbřehou lhostejností společnosti nad zmařeným mladým životem. Vlasy se možná nedají považovat za klasický filmový soundtrack - ovšem je to hudba, která se dá poslouchat bez obrazového doprovodu.
Nespoutanost, iluze, touha po lásce a svobodě se tak střetává s bezbřehou lhostejností společnosti nad zmařeným mladým životem. Vlasy se možná nedají považovat za klasický filmový soundtrack - ovšem je to hudba, která se dá poslouchat bez obrazového doprovodu.
Seznam skladeb zde.
Hair - Aquarius
To je tedy pro dnešek vše - určitě by ale minimálně za zmínku stál i soundtrack skupiny Pink Floyd More ke stejnojmennému filmu režiséra Barbeta Schroedera, nebo The Soundtrack From The Film Song Remains The Same skupiny Led Zeppelin, který točili režiséři Massot a Clifton a jež obsahoval záznam, složený jak z fantaskních scén jednotlivých členů, tak i kus koncertu z Madison Squar Garden z roku 1973. Tyto snímky jsou však určeny spíš fanouškům kapel, proto je zde uvádím jen na okraj.
A co vy? Jaké soundtracky máte v oblibě?
Komentáře
Okomentovat