Transovní rituály z Jajouky
Moderní člověk se čím dál víc vzdaluje své prapůvodní podstatě. Sice žijeme v materiálním blahobytu, který zaručuje pohodlí našim tělům, ale nemyslíme příliš na to, jak pozvednout ducha. V dnešním přetechnizovaném světě už nezbývá mnoho místa pro rozjímání, víru či souznění s přírodou.
A také pro vnímání hudby. Ano, hudba totiž s duší úzce souvisí. Je to vlastně nejstarší náboženství, jehož ústy k pradávným národům promlouvala přírodní božstva a s jehož pomocí lidé léčili nemocné, přivolávali déšť, hojnou úrodu, úspěšný lov či zaháněli zlé duchy. A také se při extatických hudebních rituálech oprošťovali od své hmotné podstaty.
V našich zeměpisných šířkách jsme zvyklí hudbu vnímat jako kulisu při nějaké činnosti, nebo přinejlepším jako prostředek k uvolnění. Ono hudební sepjetí s přírodou, tak důvěrně známou a přitom tajemnou múzou, která je úzce napojena na lidské bytí, už z našich životů pomalu mizí. Na světě jsou ovšem místa, kde má tato hudba své místo a je zdrojem léčivé síly. Jedním z nejzásadnějších a nejmystičtějších míst pro transovní hudbu, spojenou s oslavou přírody a léčivými schopnostmi, je marocká vesnička Jajouka.
Spisovatel William S. Burroughs charakterizoval magickou hudbu z Jajouky jako čtyři tisíce let starý rock'n'roll a měl nezvratitelnou pravdu. Hudební historik Robert Palmer se zde vypravil v roce 1971 napsat reportáž do hudebního magazínu Rolling Stone. Zbořil tak zažitou představu, že prehistorie hudby je spjata pouze s Missippskou Deltou - mnohem víc ho fascinovala pohanská tradice, která se v Jajouce předává z generace na generaci už po tisíce let.
Obyvatelé Jajouky z kmene Ahl Serif dorazili z Persie ještě v pohanských časech. Vesnici založil rodinný klan Attari a všichni muzikanti pocházejí výhradně z něj. Oni jediní jsou vyvoleni, aby dědili pradávné tajemství Jajoucké hudby a předávají si toto umění z otce na syna už od nepaměti. Učení začíná už v ranném věku a adepti mají za úkol hrát s neposkvrněnou duší emocionální hudbu, která léčí duši a má schopnost komunikace s mrtvými. Je jim zapovězeno školní vzdělání i fyzická práce, většina z nich jsou proto analfabeti. Veškeré vzdělání, které v životě získali, pochází z hudby.
Na konci studia jsou hudebníci schopni hrát v šíleném rytmu několik dní i nocí a získávají titul Mistra. Klan Attari má dokonce sultánský testament ze 14. století, který jim zaručuje nejen osvobození od pozemských činností, ale též právo pobírat desátek z veškeré úrody ve vesnici. Naopak jejich povinností bylo žít na sultánském dvoře, jezdit v čele vojska a zvěstovat příjezd sultána, jehož svou hrou uspávali i probouzeli a také doprovázeli k modlitbám do mešity. Tento testament nikdy nepozbyl své platnosti, ztratil ovšem na významu v dobách francouzsko-španělského protektorátu a později marockého království. Bylo to ze zcela prozaických příčin - během hladomorů nemohla chudá vesnice své muzikanty uživit a tak se rodinná tradice začala tříštit. Mladí pokračovatelé dávali přednost vzdělání, armádě a odchodu za prací do velkých měst. A protože nikdo kromě Attari není předurčen hrát hudbu z Jajouky, je možné, že se jednou splní dávné marocké proroctví o tom, že až jednou utichnou nástroje těchto hudebníků, nastane konec světa.
Legendy, které se váží k Jajoucké hudbě, jsou staré, jako lidstvo samo. Musíme se vrátit o mnoho tisíc let zpátky, kdy v horské jeskyni muž jménem Attar potkal pohanského boha Bou Jelouda. Tento napůl muž a napůl koza ho obdaroval kouzelnou flétnou výměnou za slib, že mu přivede z vesnice manželku. Attar na flétnu hrál vesničanům, kteří se do jejího zvuku zamilovali, jenže zřejmě pozapomněl na splnění svého slibu. Bou Jeloud, přilákán kouzelnou píšťalou, vtrhl do Jajouky, pozabíjel mnoho dobytka a zajal Attara. Ten se vykroucel - hudba prý byla určena na Jeloudovu svatbu. Proto se následující den vrátil Bou Jeloud zpět do vesnice a tančil s pološílenou ženou, kterou mu podstrčily vesničanky ze strachu, aby si nevybral některou z nich. Bou Jeloud pak zmizel i s ženou a už ho nikdy nikdo nespatřil. Jenže najednou nebylo proč hrát a hudba vesničanům velmi chyběla. Attar, který Bou Jelouda dlouho hledal, pak zabil čtyři kozy, z jejich kůží si vyrobil kostým a před vesničany předstíral jeho návrat. Zase byl důvod k hudební produkci. Attar pak odešel do jeskyně, odkud jednou za rok přicházel a vesnice se mohla rozeznít hudbou. Před smrtí zasvětil do svého tajemství příbuzného, a tak rod Attari do dnešních dnů střeží čas, prostor i pohanské zvyky Bou Jelouda.
Tato legenda nabízí spříznění Bou Jelouda s řeckým bohem přírody a ochráncem stád Panem. Ten měl kozí nohy a dlouhý vous a kvůli svému vzhledu, způsobujícímu panický strach, musel žít v jeskyni, kde se věnoval hře na flétnu a pastvě dobytka. Přátelil se hlavně s Nymfami a Satyry, se kterými tančil po nocích a neodmítal ani pozvání na divoké večírky boha Dionýse. Na nich se vínem opilí účastníci dostávali do extáze, při níž z jejich těl vystupoval duch. Pan přebýval hlavně v Řecku, ale jeho milostné pletky ho zavedly i do Itálie a Maroka, kde se přeměnil na legendu o Bou Jeloudovi.
Je zřejmé, že na této hudbě se "podepsalo" mnoho vlivů, které do přírodního náboženství přinesly vlivy ze zámoří. Spolu s kupci, uprchlíky a evropskými osídlenci se dostávaly do Jajouky cizí hudební prvky, které se po staletí přizpůsobování místním potřebám staly její nedílnou součástí a pomohly tak vytvořit osobitý a fantastický hudební styl, ve kterém se pohanské zvyky mísí se schopností duchovní léčby a kolektivní psychoterapie. Není divu, že se za ní sjížděli lidé z celého světa.
Kromě Burroughse to byli američtí beatnici a bohémové, umělci a také slavný prorok LSD Timothy Leary. Koncem šedesátých let se tu vypravil i Brian Jones z kapely Rolling Stone. V roce 1968 se pustil do nahrávání Jajouckých hudebních slavností - asistentem mu byl marocký malíř Mohammad Hamri, anglický básník a malíř Brion Gysin a zvukový inženýr George Chkiantz. Vzniklo album, které o dva roky později (už po Jonesově smrti) seznámilo Západ s kouzlem této hudby a pomohlo přilákat spoustu dalších umělců a turistů.
Civilizace ovšem hudbě z Jajouky nepomohla - vedla k opouštění vesnice hudebníky, mladí neměli chuť se podřizovat náročné výuce a ti staří se odmítali podrobit plánům na najímání nových hráčů mimo rodinný klan. Došlo k rozdělení na dva tábory - ten první ctí starobylé tradice a druhý se snaží za citlivé pomoci moderních technologií udržet hudbu stále živou a přítomnou. Každá generace se vždy snažila přinést do ní něco nového, bylo by tedy podivné, kdyby tomu tak nebylo i dnes. Jeden velký problém tu ale je - generace zasvěcených vymírá a na nové následovníky chybí finance. Snad se tedy nevyplní to staré přísloví o konci světa a transovní hudba Berberů bude i nadále léčit bolavé duše.
Master Musicians of Jajouka - Apocalypse Across The Sky
Komentáře
Okomentovat