Uprchlík není sprosté slovo
Svět je společné místo k životu sedmi miliard lidí. Cokoliv děláme, má dopad na celou planetu, ať už jsme si to ochotni připustit nebo ne. Znečištění, drancování přírodních zdrojů, vybíjení živočišných druhů, války, porušování lidských práv. To všechno a ještě mnohem víc ovlivňuje náš společný život. Nelze si představit, že jedna polovina světa bude fungovat, zatímco ta druhá odumře. Svět a jeho problémy jsou globální.
Uprchlíci - to je téma, které jím momentálně hýbe. Momentálně, jelikož tisíce zoufalých lidí obrazně stojí před branami našich domovů a dožadují se ochrany a pomoci. Je takřka pravidlem, že si jich všimneme až tehdy, kdy jsou pro nás tak nebezpečně blízko. Pokud se nás problémy netýkají bezprostředně, většinou se o ně nezajímáme. Situace za dveřmi našich pohodlných a bezpečných domovů ale začala být neúnosná daleko dříve, než se o ní začalo v celosvětovém měřítku diskutovat. To, co se nyní děje, je pouze vyvrcholením dlouhodobé krize a my dnes máme možnost v přímém přenosu sledovat jednu z největších humanitárních katastrof lidstva.
V poslední době jsem strávila hodně času čtením nejrůznějších článků a diskusí, které se týkaly právě tématu uprchlictví. Všimla jsem si, že se většina lidí pod články ostře vymezovala proti pomoci běžencům a mnohé z nich dokonce obsahovaly "rady", jak se těchto nepohodlných svědků bídy a utrpení zbavit. Bohužel nejde jen o názory diskutujících na internetu, podobné stanovisko zastává i spousta "reálných" lidí, a také politiků, kteří v obavě o hlasy voličů naslouchají hlasu lidu. A ten dnes velmi hlasitě volá proti uprchlíkům.
Jenže nelze zavřít oči, strčit hlavu do písku a čekat, až se to nějak vyřeší. Nelze mluvit o tom, že necháme uprchlíky topit ve Středozemním moři jako koťata a přitom doufat, že to odradí ty další v jejich šílené a nebezpečné cestě. Neuvědomujeme si totiž jednu zásadní věc - ti lidé nemají co ztratit. Budou riskovat smrt, protože jim nic jiného nezbývá. Vlastně zbývá - naděje na lepší život. To, jaký život žijí tam, odkud prchají, si totiž neumíme vůbec představit.
Doporučuji zhlédnout, video obsahuje velmi zajímavé informace...
V současnosti existuje kolem uprchlíků hodně mýtů, podporovaných nejen bulvárními články, ale i seriózními médii. Všechny tyto mýty vyjadřují jediné - mají vzbudit strach a nenávist. Strach z toho, že nám tito lidé budou ukusovat z našeho krajíce, strach z kriminálního chování a vytváření ghett, a v neposlední řadě nenávist k lidem jiného náboženského vyznání a barvy pleti. V současnosti v naší zemi velmi výrazně vzrostly xenofobní nálady - a co je nejhorší - jsou nejen tolerovány, ale především sdíleny a rozšiřovány.
Podívejme se na problematiku uprchlíků z pohledu statistik: v současnosti je na útěku zhruba 59,5 milionu lidí, z toho zhruba 38 milionů jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Více než polovina těchto lidí pochází z třech zemí - jsou jimi Sýrie, Afghánistán a Somálsko, přičemž Sýrie v této trojici drží smutné prvenství s bezmála 4 miliony běženců. V této zemi je také nejvíc vnitřně vysídlených osob - jejich počet v současnosti dosahuje 7,6 milionu. Jsou to alarmující čísla, za nimiž se ale skrývají konkrétní lidé, kteří třeba ještě před pár lety normálně žili, pracovali a posílali do škol své děti. zdroj
Je velmi důležité si uvědomit, že jsou to lidé jako my. Mají stejnou touhu žít v klidu a moci vychovávat své děti v bezpečí. Mnozí byli svědky neuvěřitelných zvěrstev, pronásledováni, mučeni, připraveni o své blízké. Jejich příběhy si můžete přečíst například zde nebo tady.
Smekám klobouk před reportéry, kteří se pravidelně vydávají do válečných zón v Iráku a Sýrii a přináší z těchto oblastí alarmující zprávy. Za hrdiny považuji také lékaře z organizace Medicins Sans Frontieres, kteří pracují v extrémně nebezpečných podmínkách - kupříkladu v Sýrii, kde bylo zničeno více než 60 procent všech nemocnic. Útoky na humanitární pracovníky se stupňují, což jsme mohli zaregistrovat i na nedávném případu, kdy devět místních spolupracovníků organizace Člověk v tísni bylo zabito v Afghánistánu. A především v těchto oblastech umírají civilisté bez ohledu na vyznání, věk a společenské postavení.
V době, kdy jsme svědky těchto otřesných událostí, není možné uvažovat o tom, zda vůbec nějaké uprchlíky přijmeme. V devadesátých letech jsme u nás měli v táborech a centrech více osob, než nám nyní předepisují bruselské kvóty, a zvládli jsme to. Zatím jsme ale nepřijali ani počátkem roku avizovaných čtrnáct (nyní patnáct) syrských dětí, údajně proto, že jsou nevyléčitelně nemocné. Cituji přímo z diskuse - "Už ne 14, ale 15 primitivů prolezlých nakažlivými parazity." Pokud někdo takto nahlíží na nemocné děti, je to hodně smutné.
Připadá mi, že ze strachu a paniky, kterou mohutně přiživují i internetové články (například házející do jednoho pytle muslimy s džihádisty), ztrácíme lidskost a ještě se tím chlubíme. Evropská civilizace s tolik proklamovanými křesťanskými zásadami v tomto případě selhává. Oč jsme potom lepší, jestliže uvažujeme o tom, že necháme uprchlíky napospas jejich osudu?
Komentáře
Okomentovat