Nákupní stereotypy

Dnes jsem v práci přemýšlela o tom, jak moc jsou mí klienti ovlivněni stereotypy, které se týkají jídla. Jsou to většinou lidé nad šedesát (spíš starší) a za téměř patnáct let práce s nimi jsem zjistila, že většina z nich má svůj stálý nákupní "playlist", z něhož uhýbá jen velmi nerada. Díky tomu se mi často stává, že při sepisování seznamu potravin už dopředu klientovi napovídám, a taky je to výhoda, když lístek zapomenu na pracovním stole a v obchodě pak s přehledem nakoupím téměř všechno. Tedy většinou - existují výjimky, které potvrzují pravidlo, a pak musím do krámu dvakrát.

Dnes vám představím několik "nákupních typů", které stojí za pozornost - a většinou s výživou u starších lidí bývá problém. Možná, že někdo, kdo má podobné zkušenosti z rodiny, v mém článku pozná svého příbuzného.

---

1. "Autista"

Nejde o žádnou diagnózu, jen soukromé pojmenování určitých klientů. Zajímavé je, že jde téměř vždy o muže a většinou právě z té mladší věkové kategorie. Nejkřiklavější případ autisty jsem zažila v podobě klienta, který tvrdohlavě vyžadoval neustále stejné potraviny a dokonce trval i na značkách výrobků. Dvakrát týdně se mu kupovaly dva jogurty - výhradně jahodové z mlékárny K. Od pondělí do čtvrtku měl k snídani jahodový jogurt s pěti rohlíky. Jeden jogurt a pět rohlíků, čtete správně. V sobotu a neděli to zase pravidelně bývalo pět a pět koblihů s marmeládou.

Další specialitou tohoto pána bylo, že každý víkend vyžadoval k obědu maďarský guláš v krabičce se žlutým víčkem, (když nedejbože nebyl a musela jsem mu koupit jiný, byl z toho na umření). Ke guláši jeden druh chleba a k chlebu pravidelně šunku a hořčici. Když ho náhodou přešlo šunkové období, přesedlal na paštiky (ale jen zlaté dědictví!), a tak jsem si do seznamu připsala čtyři májky. K pití výhradně citronový fujtajbl ve dvoulitrové láhvi, na svačinku dva banány.

"Nechcete třeba někdy pomeranč?" ptala jsem se naivně ve snaze udělat mu jídelníček trochu pestřejší. Dostalo se mi odpovědi, že "to se pluje", čímž pán myslel jadérka v dužině, jež je potřeba vyplivnout. Což byl pro něj zřejmě nadlidský úkol, který si schovával jen na Vánoce. Tehdy totiž vzal pomeranče na milost - ze zvyku. Vánoce = pomeranč.

I když tento pán momentálně delší dobu pobývá v nemocnici, mám jeho seznam v hlavě a byla bych schopna dát ho komplet dohromady. Zapomněla jsem jen připsat dvakrát týdně noviny, v pondělí a pátek.

2. Neukázněný pacient

Starší lidi už trápí všemožné choroby - od cukrovky, přes dnu až po problémy se žlučníkem, slinivkou, a tak dále. Většina těchto nemocí vyžaduje určitou dietu. Pokud budete mít cukrovku, většinou vás nenapadne si kupovat dvakrát týdně bonbóny a ládovat se zákuskama. Jenže některé lidi to napadne a to nejen výjimečně. Každý může občas zhřešit, to chápu. Ani nejsem od toho, abych někoho dirigovala a nařizovala mu, co má jíst; od toho má svého ošetřujícího lékaře, který by ho měl poučit. Ale když sepisuji nákup pro diabetičku a ta mi nadiktuje dva velké zákusky, želé bonbony, puding se šlehačkou a navrch si objedná sama pro sebe dvě kila přeslazeného cukroví, je to trochu moc i na mě. O to víc mě pak zlobí, když k oné paní přijdu a ona po snídani, sestávající z vanilkových rohlíčků, má zažívací problémy. A samozřejmě to pak probíhá za mé asistence.

3. Nezdravé jídlo

Všimla jsem si, že mí klienti - nebo tedy naši klienti všeobecně - jedí převážně nezdravě. Málo ovoce, minimum zeleniny, hodně uzenin, klobásy, přesolené čínské polévky, brambůrky, sladká a tučná jídla. Chápu, že čínská polévka je rychle připravena a to s minimální námahou - stačí ji jen přelít vroucí vodou. Někteří lidé už si uvařit nezvládnou a navíc třeba mají omezený rozpočet. Potom jim takové jídlo může vyhovovat svou jednoduchostí i cenou. Ale soli, obsažené v této polévce, pomáhají zadržovat vodu v těle, což je pro staršího člověka dost špatné. Otoky trápí většinu z nich a navíc berou léky na odvodnění, které tím pádem jaksi pozbývají účinek.

Nedávno jsem přišla s kolegyní ke klientovi, který má dost velké problémy s nadváhou - přejídá se a má hodně tuků ve stravě. Bylo mu špatně, pověděl nám, že několikrát zvracel. Hned jsme začaly vymýšlet, co by bylo vhodné na podrážděný žaludek - piškot, suchý rohlík, banán, kousek dietní šunky, teplý čaj. Ale ten pán - ještě trochu nazelenalý - si poručil ostré klobásy a dršťkovou polívku z pytlíku. Jediné, co si z našeho seznamu vzal k srdci, byly piškoty - hned příští týden chtěl zase to kulaté, malé a dobré.

4. Hádej, co chci!

Ano, navazuji na předchozí odstavec. Někdy se stane, že se "zákazník" neumí vyjádřit, zapomene, a pak se snaží popsat, co mu máme koupit. Malé, dobré a kulaté odhalila kolegyně jako piškoty, ale někdy to tak jednoduché není.

"Když přijdete do obchodu, mají to tam napravo," pravila mi jednou paní a neustále si kreslila na dlaň kulatý tvar. Po detektivním pátrání jsem zjistila, že jsou to zmrazené mleté placičky, které se dávají do housky jako hamburger. Protože jedna stála pět korun, bylo jasné, co to asi bude za chuťovku. Ale paní to chtěla, dostala a byla spokojena.

5. Gurmán

Občas se vyskytne někdo, kdo si potrpí na kvalitu. Je to fajn, ale zase na druhé straně je i v dnešní době někdy těžké splnit všechna přání a nakoupit opravdu všechno, co si klient nadiktuje.

"Pomazánkové máslo s houbami nebo s česnekem, ale jedině Ch!" (je jenom paprikové, které paní nerada)

"Mléko v láhvi!" (divili byste se, ale někdy není k sehnání)

"Kokosky, ale musí být měkké" (jsou jako beton)

"České čerstvé máslo!" (v regálech bývá dovoz z Belgie nebo Polska)

Občas se ale divím, že i dnes mě překvapí ono známé "nemáme, přijďte za týden".

6. "Nejedlík"

Říká se, že anorexie je nemoc mladých lidí, kteří trpí chorobnou touhou po zhubnutí. Ale i staří lidé mohou mít anorektické sklony. Někdy je to dáno tím, že už nemají chuť k jídlu, změnou chutí, nemocí, jindy ale nejí z jiných důvodů. Pamatuji si na paní, která mi na otázku, proč nechce jíst, odpověděla jasně: "Z toho se s.re!" Její odpověď byla pochopitelná, protože tato paní si na záchod sama nedošla a za pleny se styděla. A tak raději, chudák, hladověla...

7. Stereotypní kuriozity

Dvě slova, která se navzájem vylučují, ale věřte, že i to je možné. Největší kuriozitou, kterou jsem kupovala, byly odpory. Pán, který je vyžadoval, se kdysi vyučil opravářem televizorů, ale problém byl v tom, že za tu dobu se zásadně změnila jejich výroba. Požadované součástky měli ještě někde ve starých zásobách v obchodech s elektrotechnikou. Bývala jsem tam častým hostem. Koukali na mě jako na exota, když jsem spustila: "odpor číslo to a to, dva odpory číslo to..." Občas něco vyhrabali a já byla celá šťastná, že bude chvíli klid. Nebyl. Za pár dnů byly odpory opět na přetřesu.

U stejného pána byla další kuriozitou skutečnost, že si nechával nakupovat ve velkém bonbony v plastové krabičce. Ovšem nebylo to kvůli bonbonům, ale krabičkám, do nichž pak cpal ty svoje odpory. Bonbony při výjimečně dobré náladě rozdával, ale protože byly nebalené, už je nikdo nechtěl. Vždycky jsme za ně slušně poděkovali a za rohem je vyhodili do popelnice. S hygienou byl totiž tento pán na štíru víc než jen trochu...