Ztracena v Prdech
Existují v životě člověka témata, o nichž jaksi nerad hovoří, a tím méně ve slušné společnosti. Celý život jsme vychováváni k tomu, abychom krotili některé pochody organismu a i mnohé chytré časopisy nám radí, jak se s nimi vypořádat se ctí a bez ztráty kytičky. No, nebudu chodit kolem horké kaše, jedná se - jak jste asi pochopili z názvu článku - o prdy.
V mých představách jsou prdy jakýmsi měřítkem důvěry. Jistě každý z vás má kolem sebe spoustu přátel, s nimiž se o ně nedělí a jen hrstku vyvolených, před kterými prdí bez uzardění. Říká se, že pravá láska se pozná právě podle prdů, a něco na tom bude. Lidé, kteří spolu žijí nějaký čas a důvěřují si, před sebou bezostyšně plyny vypouští, na rozdíl od časné zamilovanosti, kdy se snaží působit, jako by ani žádná střeva neměli. Leckdy pak může docházet v lepším případě k trapným situacím a v tom horším již k tělesným obtížím, kdy zadržené prdy v organismu simulují srdeční záchvat či problémy s dechem. Horší to v tomto případě mají ženy, neboť u nich se čeká, že budou étericky něžnými a voňavými bytostmi a - přiznejme si to otevřeně - ono to po konzumaci některých jídel není zkrátka dost dobře možné.
Pokud už se "povede" nějaký ten pšouk upustit ve společnosti, snažíme se to většinou maskovat třeba tím, že zavržeme židlí (to je oblíbený způsob maskování prdu na poradách v práci či ve škole), nebo náhlým záchvatem kašle (lze použít v dopravních prostředcích), ale nelibá "vůně" střevních produktů nás vesměs stejně prozradí. Lidé se pak od takového hříšníka odtahují, pochichtávají se, nebo si dokonce drží nos. Existuje ale jedno místo, kde jsou prdy vítány s radostí, ba dokonce s nadšením.
Když jsem se před několika týdny dozvěděla, že mě čeká operace, jala jsem se studovat různé články na internetu. Dočetla jsem se také - jak jinak - o důležitosti prdů po zákroku. To mě naplnilo obavami. Jakožto člověk stydlivý nerada ventiluji svá střeva v přítomnosti cizích lidí, a také nepotřebuji cítit přítomnost ventilace cizí, což, jak jsem věděla, mě ovšem nemělo minout. Dopředu jsem se zásobila prostředkem na úlevu od těchto potíží a myslela, že mám napůl vyhráno. Napůl, neboť jsem nevěděla, jakými spolutrpiteli mě osud obdaruje - jen jsem předpokládala, že to budou zřejmě ženy staršího věku a po zkušenostech z práce jsem tušila, že ty už si na žádnou éteričnost nehrají.
Po příchodu na nemocniční pokoj se ukázalo, že mé předpoklady se naplnily. Dvě starší ženy obsadily postele vedle mě a hned se hbitě začaly bavit o svých zdravotních problémech. Zacpala jsem si poněkud nezdvořile uši špunty Ipodu, který mi zapůjčil můj drahý syn, a v duchu si gratulovala k tomu nápadu. Z příjemného snění mě vyrušila sestřička, která slibovala, že nás před operací pěkně upraví, abychom se líbily, a také že nám trochu propláchne vnitřnosti. Naštěstí oddělení disponovalo dostatečným počtem záchodových mís, takže předpokládaná bitka o WC neproběhla, a s už čistými útrobami jsme zalehly k (v mém případě velmi trhanému) spánku.
Den operace se přiblížil velmi rychle a když mě vezli na tazvaný dospávací pokoj, kde jsem měla čekat, připadala jsem si jak v pohádce o Sněhurce a sedmi trpaslících. Několik bělostných postýlek stálo v řadách, vždy odděleny bílou záclonkou a několik drobných postaviček s barevnými turbany se neslyšně a velmi pomalu pohybovalo po místnosti. Pak přišel hlavní trpaslík a bez okolků mi píchl do žíly něco, čemu říkal antibiotika, no a už to netrvalo dlouho a jelo se. Strach mě na chvíli opustil, když jsem při příjezdu na operační sál uslyšela známé tóny písně AC/DC, načež se mě jedna z trpaslic zeptala, zda mi to nevadí. "Nééé" zajásala jsem nahlas, a pak se nade mě nahnula uhrančivá tvář anestezioložky, která zamrkala podmalovanýma očima a pravila: "Budu vás uspávat...". Poslední epický moment před samotným usnutím nastal, když se z éteru linul chraplavý hlas Janis Joplin, která pěla své "Cry baby" a to už jsem se nořila do závratných hlubin spánku, takže nevím, co tam pak trpaslíci se mnou prováděli. Jisté však je, že jeden z nich projevil ostudnou hudební neznalost, neboť se mu nezdařilo Janis identifikovat.
O čem ale chci mluvit především a abych se takříkajíc vrátila na začátek - prdy. To je to, co po operaci zajímá každého lékaře. Vizita druhý den ráno se zajímala o průchodnost střev, na tuto záludnou otázku jsem ovšem musela odpovědět záporně. Odpovědí mi bylo zakývání hlavou a prorocké : Nebojte, ono to přijde...". Prázdný žaludek zatím nesliboval žádná překvapení a když jsme druhý den obdržely skrovnou snídani, nevypadalo to na radikální změnu. Kolegyně na vedlejší posteli se mučila dávivými záchvaty, které jí způsobila narkóza - ovšem na rozdíl ode mě prděla slušně. Však ji také lékař za to chválil, zato nad mým tvrdnoucím břichem vrtěl nespokojeně hlavou. Další noc jsem dospěla do fáze, kdy jsem měla v břiše pátrací balón. Ten se nafukoval a nafukoval, jako by nikdy neměl splasknout. Podezírala jsem operatéry, že mi zašili zřejmě omylem ventilek, ale po důkladném prozkoumání (ano, i to potupně přiznávám) jsem zjistila jeho průchodnost, takže tam problém nevězel. Prostředky k mírnění plynatosti jsem do sebe ládovala jak o život, ale bez úspěchu. K ránu jsem pak s nadějí zaznamenala jeden tichý pšouk, jenž jsem s láskou a slzou v oku pojmenovala "Evička", a představovala si, jak na vizitě budu o něm vyprávět - ale bohužel stud mi to opět nedovolil. Pouze jsem s uzarděním špitla, že bohužel jaksi zatím neprdím, což mi šlo přes pusu před mladým a fešným lékařem dost ztuha.
Prakticky celý další pobyt se smrskl do jediné myšlenky - myšlenky na prdy. Sousedka na vedlejší posteli se nejprve za své hlasité projevy omlouvala, na což jsem hrdinsky odpovídala " Jen prďte, to je dobře....", poté ale potvrdila mou teorii o prdění starších žen a už se zdržovala komentáře. V předklonu jsem se belhala na záchod, abych alespoň zde upustila páru, což se nakonec začalo trochu dařit a i fešný lékař se na mě usmál, když jsem mu pověděla o svém úspěchu. Hned na to ale nasadil další kalibr - " Chcete jít domů? Tak to budete muset ukázat, jak vám funguje střívko!" Jistě chápete, že o vyměšování se lidé normálně nebaví a už vůbec ne s muži, kteří vypadají jako ze žurnálu a z kapsičky pláště jim čouhá hřebínek.
Další den už nepřišel hezký pan doktor, ale stará lékařka, kterou si pamatuji z dob před třiceti lety. Prohmatávajíc mé břicho libovala si, jak ho mám krásně měkounké a zubíc se na mě umělým chrupem pravila, že mi dá bojový úkol a pokud ho splním, můžu jít domů. Nevelké množství dietní stravy, kterou jsem do sebe za těch několik dnů násilím natlačila, neslibovalo, že bych bojovku brzy splnila. To však nebránilo sestrám, aby čas od času nakoukly do pokoje a s radostným "Tak co, už???" na mě povzbudivě mrkaly. Nejdřív jsem nepochopila, co mají na mysli, ale brzy mi to došlo a zklamaně jsem odpovídala, že nikoliv.
Chuť jít domů však převládala. Upustila jsem od lsti, kterou jsem si plánovala obelstít personál po vzoru jednoho svého klienta ( pracuji jako pečovatelka, aby nevznikla mýlka:-)), jenž o stolici prohlásil, že stojí u stolu a vysloužil si za to od sestry zlobnou reakci. Řekla jsem si, že přece nejsem žádné béčko a když už jsem dostala toho Bobříka, musím ho složit. Sedíc na míse jsem se tetelila radostí a vysloveně se těšila, až budu moci referovat o zdárném plnění sestře - tak daleko a hluboko jsem klesla. Připadala jsem si jako kojenec, neboť kdy jindy druzí lidé jásají nad produkty vašich střev a rozplývají se nad nimi? Nikdy. Tento pocit můžete zažít jen v nemocnici.
A tak po splnění všech peripetií a po prolomení studu sedím doma u počítače a jsem ráda, že mé intimní záležitosti jsou opět mými - tedy až na výjimku a tou je tento elaborát. Doufám, že se v něm někdo najde či někomu pomůže překonat těžké období v nemocnici. Musím přiznat, že péče lékařů byla výborná a nebylo mi tam vůbec zle - ale přece jen, doma je doma. I ty prdy jsou doma tak nějak radostnější a bezstarostnější. Co dodat? Prdům beze studu zdar, a pokud se vám někdy stane něco podobného, nebojte se prdět nahlas. Dostanete pochvalu!
Komentáře
Okomentovat