Vánoční pohádky
Od dětství miluji pohádky. Kouzelně naivní a předvídatelné příběhy, v nichž dobro vítězí nad zlem a všechno je tak krásně průhledné. I dnes ve svém dospělém věku občas sáhnu po pohádkové knize, nebo se podívám na nějaký pohádkový příběh v televizi. Když se nad tím ale zamyslím, vlastně se na pohádky dívám jenom přes Vánoce, což je doba, kdy televizi beru na milost.
Už několik desetiletí bývá zvykem, že Česká televize dává na Štědrý den novou pohádku jako dárek pro děti i dospělé. Myslím, že tato tradice započala někdy v roce 1993, kdy uvedli na obrazovku Sedmero krkavců, což byl poněkud depresivní a temný příběh - nakonec pochází původně z pera bratří Grimmů, známých to drasťáků. Tato pohádka mi celkem utkvěla v paměti a docela se mi líbila, i když možná dětem a slabším povahám nepadla příliš do noty. Z těch dalších si vzpomínám na půvabnou hříčku Lotrando a Zubejda z pera pana Svěráka se zpěvy i velkou dávkou humoru, a pak už snad jen na "Čert ví proč", kterou jsem viděla v kině.
Nové pohádky posledních deseti, patnácti let mě opravdu nějak míjejí. Není to tím, že bych jim nedala šanci - jsou však snadno zapomenutelné, bez šťávy a nápadu. Staré kousky, které byly natočeny ještě před revolucí, je hravě strčí do kapsy. Mnohé z nich už jsou dnes klasické, legendární a rádi se na ně díváme i přesto, že od dob jejich natočení uplynulo mnohdy víc než padesát let. Ale jsme taky zvědavi, co nového si pro nás televize připravila, a tak novinka většinou trhá rekordy ve sledovanosti.
Letos to byla pohádka s názvem Princezna a písař, kterou vysílala ČT v hlavním vysílacím čase. Zaujala mě pěkná výprava i kulisy, do nichž byl příběh zasazen - ale to bylo tak možná všechno. Princezna - mužatka bez kouska půvabu a princeznovské noblesy mě neoslnila, písař Janek, ztvárněný Matoušem Rumlem, měl malinko comebackovské manýry a celý příběh byl spíchnutý horkou jehlou a postrádal jakoukoli pohádkovost. Naopak hýřil scénami jak z amerického "akčňáku" (princezna v dlouhých šatech skáče po střechách...?), hláškami jak vystřiženými z filmu pro dnešní teenagery a taky - slyšeli jste někdy, že by princezna sakrovala jako nějaký chasník? Možná jsem staromódní, ale nelíbí se mi moderní mluva v pohádkových filmech. Pohádka by si měla zachovat trochu toho starodávného kouzla a měla by být uvěřitelná. Uvěřit tomu, že princezna oslovuje své dvorní dámy "holky" ale nedokážu.
Hlavním problémem celé této pohádky je, že si vlastně nevzpomenu, o čem byla. Ano, šlo o ukradený poklad, o královské slovo a následně o přislíbení princezny nesympatickému obhroublému Dietrichovi, z něhož se nakonec vyklubal lapka a vrah princezniny matky, ale... celé to bylo tak slátané a naprosto zmatené, že souvislou dějovou linku bych dohromady nedala. U některých scén jsem se opravdu musela smát - to když zapadnou oba hlavní hrdinové do bažiny (mimochodem, krásný exteriér) a probudí se čistí jako nemluvňátka kdesi v chatrči, která kupodivu patří Jankovu dvacet let nezvěstnému otci. Následné shledání otce a syna je jak vystřiženo z amerického filmu, při němž dámy vytahují kapesníčky a slzí dojetím. Příběhu však chybělo podstatné morální poselství, což je - jak známo - hlavním pohádkovým atributem.
Celkově bych to shrnula takto - Princezna a písař je další v řadě těch, které už nikdy nemusím vidět a vůbec mi to nebude chybět. A vlastně bych i váhala s označením "pohádka", jde spíš o rodinný film. Pochválila bych absenci pištění a řevu, kterým se vyznačují především "troškoviny", líbily se mi i kostýmy (iritovala mě jen poněkud strašidelná paruka pana krále Bartošky). Taky jsem byla ráda, že zde nehrála paní Bohdalová, z níž jsem předešlý rok měla kopřivku (Duch nad zlato) a naopak se mi líbil klasik Petr Nárožný se svým kocourem. Jak jsme se doma svorně shodli - dalo se na to dívat. Ale to je na štědrovečerní pohádku trochu málo, což? Teď mě docela mrzí, že jsem si radši nepustila Tři oříšky pro Popelku...
A co vy? Jak jste spokojeni s novými pohádkami, líbí se vám? Která vás letos zaujala nejvíc?
Komentáře
Okomentovat