Když odejde kamarád...
S touto situací se setkal každý, kdo měl delší dobu doma zvíře - přinesete si domů malý, chlupatý uzlíček, a vůbec vás v tu chvíli nenapadne, že se s ním budete muset někdy rozloučit. Byla by to asi hloupost, takhle přemýšlet. Smrt ale patří k životu a jednoho dne se stane, že zvířecí kamarád musí odejít.
Před sedmnácti lety jsem si splnila svůj dětský sen a pořídila si roztomilé mourovaté kotě. Kocourek dostal jméno Filip a stal se miláčkem rodiny - především tedy mým miláčkem a třetím dítětem. Když jsme ho donesli domů, bylo to takové nic do dlaně (jak by řekl Čapek), jenom kulička chlupů s obrovskýma, zvědavýma očima. Byl příliš maličký a dalo nám dost práce ho vypiplat, ale já tehdy byla doma a mohla jsem se novému členu rodiny náležitě věnovat. Kvůli němu jsme přeorganizovali chod domácnosti; dcera přepustila mně, coby novopečené kočičí mámě, svůj pokoj - abych tam mohla křiklouna krotit hlavně v noci, kdy ožíval a nenechal ostatní v klidu vyspat. Uléhala jsem tehdy s rukou na kočičím kožíšku a netrvalo dlouho a kocour se nastěhoval ke mně na peřinu. Přiznávám, že jsem ho tam dávala dobrovolně a s trochu sobeckým záměrem, za nímž stála má touha po spánku. Kocour si v postýlce zvykl, a tak jsme byli pak oba spokojení. Občas na mě sice ve své mladické rozjívenosti pořádal před spaním nájezdy a skákal mi na hlavu - případně na mě číhal pod postelí, aby mi mohl zarýt drápek do nohy - ale tyto jeho úlety jsem krotila s (sem tam i předstíranou) statečností a někdy i s výhružným smetákem v ruce.
S naším psem Ríšou bývali kamarádi
Postupem času zvíře vyrostlo z puberty, a už mělo čím dál menší potřebu vystrašit mě třeba u mytí nádobí tím, že mi zničeho nic skočí na záda. Dospěl do věku, kdy takovéto nerozumné kočičiny byly pod jeho úroveň, a daleko raději dával přednost povalování všude, kde se povalovat dalo. S láskou jsem ho pozorovala hlavně po ránu, kdy jsem se chystala jít za výdělkem, a koucourek slastně stočen do něžného klubíčka dřímal v peřinách. Tehdy jsem se neubránila touze ho pořádně "poňuňat", i když mi ten hajzlík v noci zpíval serenády. Tentokrát už ne z důvodu puberty, to se jen hlásila dospělost a pohlavní touhy, které jsme z pochopitelných důvodů kocourovi splnit nemohli.
Na stole sedával zcela samozřejmě...
Tak ubíhala léta a my společně žili pod jednou střechou. Vzájemně jsme se od sebe naučili spoustu věcí - my od kocoura kupříkladu to, že se v domácnosti nemá křičet. Kočky totiž nemají rády hluk a dusnou atmosféru, takže jsme se snažili mu vyhovět, což nám bylo jedině ku prospěchu. No a kocour se zase od nás naučil otevírat si dveře, takže se dostal všude, kam se mu zamanulo. Někdy nepomohlo ani zamknutí dveří - ne, že by se ten filuta naučil odemykat, ale řval většinou tak, že se mu nedalo odolat a museli jsme ho pustit. Ven ale nikdy nechodil, jen na krátké procházky po chodbě v paneláku. Výlety na veterinu absolvoval za svůj život asi třikrát (pokud nepočítám ten poslední) a byl vždycky boj dostat ho do přepravky. Bránil se zuby drápy, až se to neobešlo bez krvavých šrámů na rukou. O zubech by mohla zase vyprávět moje dcera, která se s nimi dostala do úzkého kontaktu a odnesla to ošklivě zaníceným palcem. Kocourek tehdy byl hodně nemocný a u veterináře se jí do něj strachy zakousl. Po uzdravení svého činu trpce litoval a snažil se dceři všemožně omlouvat a lichotit.
Takhle roztomilý uměl být...
Sedmnáct let je dlouhá doba. Zažili jsme toho s Filipem spoustu a i když nás občas pozlobil, vždycky mu bylo odpuštěno. Možná ale, že i my jsme ho zlobili, takže to bylo určitě vzájemné. Jenže mi bylo poslední dobou jasné, že se blíží ta chvíle, které se každý majitel zvířátka nejvíc bojí. Filípek chřadl a poslední dobou vypadal čím dál hůř. Přestával žrát a čím dál hůř se pohyboval. Dříve mrštné zvíře mělo problém vylézt na židli a do postele jsem mu musela pomáhat. Když jsem jednoho dne přišla domů z práce a viděla, že kocour se doslova potácí a přepadává, věděla jsem, že už to přišlo. Konec. Zavolala jsem veterináři a domluvila s ním, kdy můžu přijít. Abych se přiznala, měla jsem hrozný strach. Z toho, jak to zvládnu a hlavně z toho, že kocour bude ve velkém stresu a budu mít problém ho na veterinu dostat. Ale chudáček už byl odevzdaný a vůbec se nebránil. Zabalili jsme ho do ručníku a deky a aby mu nebyla zima, ještě jsem si ho strčila pod bundu. K lékaři to je od našeho domu asi deset minut a já čekala, že se Filip alespoň nějak hlasově projeví. Ale nic - jen vystrčil hlavičku a rozhlížel se kolem, jako by se chtěl naposledy podívat na svět.
Velký kamarád byl i s Jirkou...
U lékaře jsme nejprve sepsali nacionále, a pak dostal Filípek uspávací injekci. Držela jsem ho v náručí než usnul, a poté mu pan doktor píchl eutanázii. Všechno proběhlo v klidu a rychle - ani jsem nečekala, že to bude tak klidné. Lékař nám vysvětlil, že kocourkovi selhávají ledviny, a proto je takřka permanentně obluzený - je to prý stav podobný opilosti. Takové kočky pak mohou mít problém s koordinací pohybů, nekontrolovaně mňoukají, nebo třeba sedí v koutě a dívají se do jednoho místa. U lidí se řeší tento problém dialýzou, u nemocné staré kočky už to nejde jinak než uspáním. Je to sice smutné, ale milosrdné, protože zvíře se jen zbytečně trápí.
Doma je teď podivné prázdno. Nemůžu si zvyknout, že nenacházím kocoura na jeho obvyklých místech - pořád čekám, kdy přiběhne se zdviženým ocáskem ke dveřím mě přivítat. Když krájím maso k obědu, v duchu přemýšlím, který kousek by byl pro něj, i když v poslední době už se mi ho nepovedlo nalákat ani na to. Lituji snad jen jediné věci a vyčítám si to - že jsem možná čekala moc dlouho a měla jsem chudáka Filípka nechat uspat dříve. Bylo to pro něj vysvobození...
Články o Filipovi:
Komentáře
Okomentovat