Robert Plant v Pardubicích 2018 (recenze)

Robert Plant letos vystoupil v České republice po dvouleté pauze (naposledy byl v Plzni v roce 2016) a v Pardubicích se v úterý 31. července předvedl s kapelou Sensational Space Shifters opět ve vynikající formě. Z mnoha stran zazněla slova o nejlepším koncertu Roberta Planta u nás - a byla to opravdu hudební lahůdka. Pro mě představoval zklamání pouze zasedací pořádek, který dle mého ubíral na spontánnosti projevu účastníků - abych to zjednodušila, zkrátka se vsedě nedá dost dobře hýbat. Bylo to ale přání samotného protagonisty a pravděpodobně i vstřícné gesto k fanouškům, kteří nemají možnost vzhledem k věku či zdraví vidět koncert z předních řad. Publikum bylo mimochodem opravdu jedno z nejstarších, které jsem zatím zažila, což je nakonec i zákonitě dané. Stárneme všichni, jen hudba je nesmrtelná.

Do Pardubic jsem jela jako už tradičně s kamarádkou a přesně v duchu předloňské návštěvy Plzně jsem náš pobyt naplánovala na dva dny. Je fajn, že Robert střídá krajská města a nejezdí jen do Prahy - člověk alespoň pozná krásy naší vlasti. A taky se setká se starými známými z předešlých akcí. Tak se nám povedlo potkat kolegu, který jezdí "na Planta" po světě a má za sebou úctyhodných osmnáct koncertů. I když každý z nás seděl na jiném místě, sešli jsme se v závěru koncertu neomylně v první řadě.

Robert Plant v Pardubicích

---

V roli předskokana se tentokrát představil Seth Lakeman, folkový zpěvák a multiinstrumentalista, který se podílel na nahrávání alba Carry Fire. Muzikant, jemuž vyjde v říjnu deváté sólové album The Well Worn Path, pochází z jihozápadu Anglie a je podobně jako Robert Plant inspirován při své tvorbě legendami a mýty. Žánrové škatulky jsou mu těsné, koketuje s rockem i americanou a nadto je to velký sympaťák s nádherně klenutým hlasem. Nelze než vřele doporučit.

Seth Lakeman - Kitty Jay

Recenze koncertu - 95%

Robert Plant si v posledních pěti letech oblíbil Českou republiku a představil se zde s výjimkou roku 2017 každé léto. Letos poprvé naživo zazněl i nový materiál z desky Carry Fire, která proti předešlému albu Lullaby and the Ceaseless Roar zaznamenala změny v obsazení kapely, opět jde ale o velice pestrý hudební výlet napříč žánry. S příchutí anglického folku, s rockovými ozvěnami, s exotickými rytmy horké pouště, s texty, které se vyjadřují k světovému dění, je Carry Fire opět velmi vydařeným materiálem a na koncertě jsme z ní slyšeli tři skladby. Titulní píseň je mou srdcovkou a když Robert zazpíval " I carry fire for you, here in my naked hands, i bare my heart to you, that you might understandt", nastavoval nahé paže vstříc publiku jako když kněz celebruje rockovou mši.

Ve všech upoutávkách, které jsem viděla a slyšela k pardubickému koncertu, se psalo a mluvilo o 50. výročí založení Led Zeppelin a o tom, že je tomuto výročí věnován. Tak, jak je tomu zvykem na vystoupeních Roberta Planta, se střídaly jedna sólová a jedna "zeppelinovská" skladba, takže bych neřekla, že v tomto ohledu se koncert nějak vymykal. O zahájení se postarala nádherně se rozjíždějící When the Levee Breaks, původem bluesový tradicionál nahraný na desku Led Zeppelin IV a podepsaný Memphis Minnie a jejím manželem McCoyem. Verzi Led Zeppelin dominují průrazné Bonhamovy bicí, na koncertě vynikal Plantův silný vokál a netradiční aranže s houslovo-kytarovou mezihrou. U blues jsme se zdrželi i v druhé skladbě - Turn It Up je až nadpozemská píseň, téměř rituální kousek z kraje Charlese Pattona a všech velkých bluesmanů, jimž tímto Plant vzdává hold.

Co bych na tomto vystoupení vyzdvihla především, byl skvělý zvuk a nasazení celé kapely. Sensational Space Shifters jsou sehranou skupinou, v níž dominuje Justin Adams, výborný kytarista, hráč na tucet dalších nástrojů a producent, Liam "Skin" Tyson s dlouhým vousem a šikovnými prsty, které na hmatníku kytary doslova kouzlí, baskytaru ovládá starý známý Billy Fuller a za bicími sedí Dave Smith. Elektronická "udělátka" zůstávají v režii Johna Baggota a jedinou změnou od minula je absence gambijského virtuose na jednostrunné housle ritti Juldeha Camary. Ten byl nahrazen už zmíněným Sethem Lakemanem. V každém případě nejde jen o pouhé doprovodné muzikanty, kteří hrají pro velkou hvězdu, ale o rovnocenné členy kapely.

Fanoušci většinou čekají, že uslyší od Planta staré dobré Zeppeliny - tudíž bylo jasné, že nejbouřlivěji budou reagovat právě na jejich písně. Pro mě osobně jsou z tohoto soudku srdeční záležitostí dva kousky - Babe I'm Gonna Leave You (Led Zeppelin I) a Rain Song (Houses of the Holy). Oba mě dokáží přinutit jen konsternovaně zírat a bez dechu poslouchat - a oba také dráždí mé slzné kanálky. V Babe opět exceloval Skin na akustickou kytaru a procítěný Rain Song doslova hladil. Nádhera.

Ze sólového materiálu jsme slyšeli mimo jiné Rainbow (Lullaby and the Ceaseless Roar), z níž se stala už klasika - vždy si připomenu si Colours of Ostrava, kde se natáčel materiál ke klipu. Je to taková rytmická a létem vonící skladba, jež roztleskává i ty, kteří jinak neudrží rytmus. Celkem zaznělo na koncertě čtrnáct písní - z nových kousků v přídavcích New World ..., což je zrovna jedna z mých nejoblíbenějších z Carry Fire a samozřejmě závěrečná směska s Whole Lotta Love a Bring it on Home, při níž už jsme se nahrnuli k pódiu a konečně mohli zblízka vidět šťastný Robertův výraz, na němž bylo vidět, že si to užíval s námi. A pro jednoho z nás získal koncert ještě další rozměr - podepsanou vstupenku. Snad se jednou dočkám taky.