Colours of Ostrava 2017 - den čtvrtý

Poslední den jsem se nejvíc těšila na své oblíbence Afro Celt Sound System, kteří loni vydali po desetileté odmlce album Source. ACSS již podle názvu mohou napovědět, že jde o unikátní spojení africké a keltské hudby a nejen to - jedná se i o hledání historických souvislostí těchto etnických stylů. Kořeny tohoto uskupení sahají až do dob, kdy londýnský hudebník Simon Emmerson produkoval alba senegalského zpěváka Baaba Maala, s nímž procestoval západní Afriku. Spolu s irským zpěvákem Iarlou O'Lionairdem, bývalým členem Pogues Jamesem McNallym a klávesákem Martinem Russellem se sešli ve studiu Real World Petera Gabriela a v roce 1996 pod jeho hlavičkou nahráli první album Volume 1: Sound Magic. Společně vydali pět alb, která hostila řadu známých hudebníků - Sinead O'Connor na jejich druhé album spolusložila song Release, Peter Gabriel a Robert Plant se stali hosty třetího alba Further In Time z roku 2001 - Gabriel nazpíval píseň When You're Falling, ze které se stal ve Spojených státech rozhlasový hit a Robert Plant spolu s velšskou vokalistkou Julií Murphy nazpíval song Life Begin Again. Pokud se mezi obdivovatele řadí takové muzikantské veličiny, je to jistá záruka kvality :-)

V současnosti jsou ACSS rozděleni - skupinu opustil Iarla O'Lionaird a nahradil ho skotský rapper, zpěvák a multiinstrumentalista Griogair Labhruidh. Skupina má nyní čtrnáct členů a nově také ženský pěvecký sbor Les Griottes z Guineje.

Afro Celt Sound System - zkouška

***

---

Afro Celt Sound System už jsem viděla v roce 2010 a jejich koncert se mi zapsal do paměti jako jeden z nejfantastičtějších zážitků na Colours vůbec. Pamatuji si to jako dneska - pršelo a nad hlavami nám lítaly blesky, my byli promáčení na kost, ale vůbec jsme to nevnímali. Letos se během jejich vystoupení sbíraly temné mraky a takřka s posledními tóny začalo lít a bouřit. Ale to už dost předbíhám. Tentokrát jsem si opět neváhala vystát první řadu (nebylo to až tak těžké, kupodivu) a nechala se pohltit děním na pódiu. Těžko se to popisuje, důkazem mého nadšení bylo naprosto zmáčené triko, otřískané dlaně a přiblblý úsměv na tváři, který mi zůstal přilepený celý večer. ACSS jsou zkrátka výjimeční a v Ostravě dokázali publikum dostat do varu jak hudbou, tak i perfektní show.

Johnny Kalsi

***

V sobotním odpoledni jsem si vychutnala i koncert Sama Lee, jehož jsem poznala také prostřednictvím Colours před čtyřmi lety. Tehdy jsem jeho koncert v Gongu propásla, ale tento hudební samorost mě zaujal. V současnosti přivádí k životu písně britských a irských kočovníků a nejen to - vydal se po jejich stopách a v této výlučné komunitě strávil několik let sběrem materiálu ke svým albům. Debut Ground of its Own vyhrál anketu o nejlepší světové album world music v časopisu fRoots a získal mu nominace na Mercury Prize, druhé album The Fade in Time zabodovalo v anketě o nejlepší album evropské world music, každoročně vyhlašované časopisem Songlines. Sympatický muzikant se přitom původně věnoval studiu sociální antropologie a výtvarného umění.

Sam Lee & Friends

***

***

Úplně obyčejný kluk - to byla první charakteristika, která mě napadla na jeho koncertě. Přátelské vystupování a komentáře ke skladbám jen podtrhly tento jedinečný zážitek a na pódiu se kouzlilo s pro anglický folk tak netypickými nástroji, jako je indické harmonium a sibiřské brumle. Ženský element v kapele zastupovala houslistka Flora Curzon, zpívající také doprovodné vokály a napodobující na housličky ptačí trylky, ovšem hlavní pozornost zaslouženě patřila Leeově procítěnému rozechvělému hlasu, s nímž představoval publiku pradávnou a zapomenutou hudební historii travellers. Upřímně a bez přehrávání.

Jak už jsem psala výše, sobota se neobešla bez deště - nakonec co by to byl za festival bez kapky vody. Kapky se ale rozmnožily do pořádné průtrže a tisíce lidí hledaly narychlo nějaký přístřešek, kde by se mohly schovat. Vlastně v těchto chvílích člověk zažije tu správnou sounáležitost davu. Pršelo snad hodinu a půl, ale i za tu poměrně krátkou dobu se stačily všechny nezpevněné povrchy proměnit v blátivé kaluže, to si pak člověk strusky kolem pódií docela považoval:-)

Francouzi Nouvelle Vague byli letos označeni za největší smolaře festivalu; nejprve mělo zpoždění letadlo, takže jejich koncert byl přesunut na pozdější čas a menší scénu. Pak začal slejvák, takže opět pauza: ale nakonec se i v dešti všichni dočkali. Slyšela jsem pár posledních skladeb, víc jsem nestihla. A začala mi být zima, přece jen jsem promokla i přes pláštěnku a moje botky držely jen silou vůle ( byly posléze doma vyhozeny). V kotli na Jamiroquai sálalo teplo lidských těl a určitě i nadšení fanoušků z očekávání koncertu.

Jamiroquai slavili na Colours svůj návrat a přivezli také nové album Automaton - publikum však nejlépe reagovalo na jejich starší hity. Frontman Jay Kay se svítící čelenkou a oděný do teplákovky Adidas (slyšela jsem nějakou paní, jak huláká: Převleč se! :-)) nebyl úplně ve formě - postihly ho prý problémy se zády. V publiku jsem zaregistrovala pár lidí, kteří si místo sledování koncertu pořizovali selfíčka, ale převážně se tančilo. Na závěrečný koncert Justice jsem nepočkala a odešla domů, jak je poslední roky už mým pravidlem.

P. S. Omlouvám se, že zde nejsou fotografie z posledních koncertů. Kvůli počasí zůstal foťák v batůžku.