Robert Plant má narozeniny
Dvacátého srpna 1948 se v rodině stavebního inženýra Roberta Planta a jeho ženy Annie stala radostná událost - narodil se jim první a jediný syn, kterého podle tradice pojmenovali po otci. West Bromwich, kde poprvé vykřikl do světa, byla oblast nazývaná Černá země; těžilo se zde uhlí a tisíce továrních komínů chrlily svůj kouř po kraji, jenž i několik let po válce stále nesl stopy po bombardování německých vojsk. Rodina ale měla slušné finanční zázemí a brzy si mohla dovolit přestěhování do venkovského prostředí Hayley Greenu kousek od městečka Kidderminster, kde později Plant junior chodil do školy.
Od raného mládí tíhl k hudbě a to nejen pasivně jako zapálený fanoušek Elvise Presleyho, Eddieho Cochrana a Gene Vincenta, ale brzy také pod vlivem poslechu bluesmanů Roberta Johnsona a Johna Lee Hookera propadl touze zpívat v kapele. Aby si na desky svých oblíbenců vydělal, rozvážel před vyučováním na kole noviny a jeho sbírka, již pečlivě studoval tón po tónu, se utěšeně rozrůstala. Sen o vystupování před obecenstvem se Robertovi splnil jednoho večera roku 1964, kdy zaskakoval za nemocného zpěváka Andyho Longa z kapely Jurymen - z kapely, které dělal nějakou dobu bedňáka. V hospodě Bull's Head v Lye se tedy odehrál jeho koncertní debut a kupodivu nebyl vůbec nervózní, jak by se dalo očekávat. Sebevědomí mu nechybělo, hrál slušně na foukací harmoniku a když se neškoleným hlasem pouštěl do bluesového kvílení, lidé reagovali příznivě. Na stálé angažmá ovšem v té době nedosáhl, protože kapela se svého původního zpěváka nevzdala - což bylo jistě zklamáním, které ho během příštích několika let postihlo ještě mockrát.
Během následujících let vystřídal několik kapel - od Delta Blues Band, Crawling King Snake, pojmenovaných po stejnojmenném songu Johna Lee Hookera, přes Good Egg, k Tennessee Teens, jež se později přejmenovali na Listen. Jejich začátky byly skromné, hráli po hospodách, ale je jisté, že Robert se ve svých pěveckých schopnostech posunul o kus dál. Naučil se s hlasem lépe pracovat, uměl se pohybovat na jevišti a navíc také velmi dobře vypadal. V roce 1966 mu bylo osmnáct a v té době přišla šance na první nahrávání - společnost CBS s ním podepsala smlouvu na tři singly. Neměl to být debut kapely Listen, CBS vsadili na mladičkého zpěváka, kterého doprovázeli najatí studioví hudebníci. V předělávce hitu skupiny Rascals You Better Run vyniká Plantův silný vokál, jinak jde o popovou skladbu s dechy a sboristkami, která nijak neprorazila. Na B straně singlu se objevila vlastní skladba Everybody's Gonna Say, jež se nese v podobném duchu. O rok později musel Plant dostát podmínkám smlouvy a nahrát zbývající dvě skladby - a protože CBS si dělala zálusk, že z něj stvoří nového Toma Jonese, vybrala cajdák Our song. Dnes zní úsměvně, ale tehdy asi Plantovi moc do smíchu nebylo, protože ani tato naivní popová písnička z něj hvězdu neudělala. O poznání lépe dopadl poslední singl - Long Time Coming s I've Got A Secret na druhé straně si vysloužil dokonce pochvalnou recenzi v New Mussical Expressu. V této nahrávce už se Robertův hlasový rejstřík mohl daleko víc rozpínat a ukázat tak, co v něm vězí.Cesta, kterou Robert Plant ušel od té doby, má mnoho zákrut, vzletů i pádů. Po neúspěších přišlo v roce 1968 angažmá v kapele Jimmyho Page, která byla pokračováním rozpadnuvších se The Yardbirds a odstartovala zlatou éru Led Zeppelin. Z neznámého zpěváka, který se marně snažil prorazit, se rázem stal rockový Bůh, Golden God se zlatou hřívou a hlasem stoupajícím k nebesům. Robert Plant v kapele zastával nejen post zpěváka, byl také aktivním textařem a spolu s kapelníkem a kytaristou Pagem také skladatelem písní. Za jejich dvanáctiletou existenci vyšlo osm studiových alb, z nichž zejména první čtyři jsou součástí pokladnice rockové historie. V roce 1980, kdy po smrti bubeníka Led Zeppelin Johna Bonhama skupina ukončila svou činnost, se rozešly na čas i cesty zbývajících členů a Robert Plant se po krátké pauze vrátil k hudbě. Cítil se mnohem svobodnější, když mohl hrát to, co chtěl a ne co se od něj očekávalo - poslední léta s Led Zeppelin se cítil být pod tlakem. Nepřispěly k tomu ani události, jež se týkaly jeho soukromého života. V roce 1975 utrpěl vážný úraz při dopravní nehodě na Rhodu a o dva roky později přišel o malého syna, jenž náhle zemřel na akutní virovou infekci. Všechny tyto události, podpořené úmrtím blízkého přítele Bonhama, byly předzvěstí konce Led Zeppelin.
Od roku 1982 Robert Plant vydává sólová alba, první z nich s názvem Pictures At Eleven bylo nahráno ve Walesu a v roli bubeníků se na něm představily dvě muzikantské veličiny - Cozy Powell a Phil Collins. Osmdesátá léta byla pro Planta érou hledání zvuku, experimentů i touhy jít s dobou. Také se důsledně vyhýbal tématu Led Zeppelin, což se projevovalo především tím, že odmítal hrát na koncertech jejich staré skladby. Změna nastala až v roce 1988, kdy na turné k albu Now and Zen fanoušci poprvé uslyšeli Planta zpívat Misty Mountain Hop, Rock and Roll a The Lemon Song. Na desce samotné se také objevily ve skladbě Tall Cool One samply zeppelinovských skladeb, což byla zčásti legrace a zčásti reakce na vysamplovaný riff z The Ocean, který se objevil ve skladbě She's Crafty newyorských rapperů Beastie Boys. Navíc se na Now and Zen představil v roli hostujícího kytaristy Jimmy Page, což ve fanoušcích vzbuzovalo naději na další spolupráci této dvojice. Page s Plantem se však trvaleji spojili až o několik let později - v roce 1994, když společně nahrávali akustický set do série Unplugged, která běžela na hudební stanici MTV. Zároveň vyšlo live album No Quarter (pojmenované podle skladby z alba Led Zeppelin Houses of the Holy), což byl tak trochu paradox, protože hlavní autor této písně, baskytarista John Paul Jones, k nahrávání nebyl přizván.
V roce 1998 opět Plant s Pagem spojili své síly a nahráli nenápadné, ale o to vřelejší a hloubavější album Walking into Clarksdale, v jehož názvu vzdali hold bluesovému městu v mississipské deltě. Turné v tomto roce se nevyhnulo ani České republice a dva koncerty, které zde odehráli v Praze na Strahově, měly velký úspěch i návštěvnost. Ovšem po několika letech velkých turné a velkých očekávání toho Robert začínal mít dost a vrátil se zpět k sólové práci. Hrával s přáteli na domácí půdě po malých klubech a hospodách a místo natáčení další desky s Pagem si založil "prázdninový" projekt s názvem Priory of Brion, který byl inspirovaný jeho láskou k legendám krále Artuše. Hrála se stará klasika od Love i něco od Led Zeppelin. Při té příležitosti svým přátelům Plant ukázal svou obrovskou sbírku desek, na což vzpomíná jeden z nich, Andy Edwards, takto: " Robert vytahal spoustu desek a pouštěl nám je, všechno od garážovejch kapel z šedesátých let až po osmdesátkový techno. Vyslechli jsme si spoustu Moby Grape a Buffalo Springfield, Arthura Leea a Stephena Stillse. Robert poslouchá úplně všechno. Má v domě místnost s krásným starým stereem a vybranýma deskama. Jsem si jistej, že obrovský množství vinylů má uskladněný jinde. Jednou mi řekl, že má milion desek." (Robert Plant Život, Paul Rees, strana 18)
Robert Plant v Plzni...
Vždy mě fascinovalo, jak velký hudební přehled Robert Plant má a co všechno dokáže do hudby "propašovat". Podle mého nejlepší období jeho hudební dráhy začalo v roce 2001, kdy začal spolupracovat s Justinem Adamsem a založil skupinu s názvem Strange Sensation. Spolu s Adamsem do ní přišli muzikanti z různých hudebních prostředí - bubeník Clive Deamer, který dříve nahrával s triphopovými Portishead, ale také s Vanem Morrisonem a psychedelickými rockery Hawkwind. Z Massive Attack přišel John Baggott (klávesy), Porl Thompson (kytara) nahrával v minulosti s The Cure a po boku Planta (a Jimmyho Page) se objevil už v roce 1995 na jejich společném světovém turné. Thompson, stejně jako původní baskytarista Charlie Jones (někdejší manžel Plantovy dcery Carmen), však odešli brzy po nahrání alba Dreamland (2002) - vystřídali je Skin (Liam) Tyson (kytara) a Billy Fuller (basa). Tito hudebníci zůstávají i v jeho staronové sestavě Sensational Space Shifters, s nimiž v roce 2014 vydal Plant album Lullaby and... The Ceaseless Roar. Mezitím stihl nahrát Grammy ověnčené album Raising Sand (2007) s americkou bluegrassovou zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss a o tři roky později rovněž do bluegrassu laděné album Band of Joy, které obsahuje coververze písní různých autorů a také tradicionály, zaranžované do podoby ucelené, hudebně vyzrálé sbírky.
V současnosti se podílel na nahrávání alba The Long Road, které vyšlo pod hlavičkou britského Červeného kříže a zabývá se reálnou situací uprchlíků a žadatelů o azyl. Nazpíval na něj skladbu The Blanket of Night, jež původně pochází od Elbow. V letošním roce také podnikl evropské turné, které se opět (už potřetí) nevyhnulo České republice. Robert Plant vystoupil v Plzni v amfiteátru Lochotín 27. července 2016 a já samozřejmě na koncertě nesměla chybět. Letos "slaví" výročí padesáti let na scéně, což jsem se nakonec snažila nastínit i v článku, a jsem ráda, že po těch dlouhých letech stále tvoří skvělou hudbu a jeho koncerty sklízí obdiv jak v odborných kruzích, tak především u jeho příznivců. Doufám, že se už brzy můžeme těšit na nové album a přeji mu k narozeninám jen to nejlepší!
Komentáře
Okomentovat