Robert Plant v Plzni 2016 ( recenze)

V roce 2014 na festivalu Colours of Ostrava, o rok později v brněnském Rondu a konečně ve středu 27. července v lochotínském amfiteátru v Plzni - to je výčet koncertů Roberta Planta a jeho kapely Sensational Space Shifters za poslední roky u nás. Fanoušci mohou být spokojeni; o takové frekvenci vystoupení se nám ještě před pár lety mohlo jen zdát a je vidět, že i Robertu Plantovi se v České republice líbí a že zde určitě nevystupoval naposledy. V Plzni přišlo jeho neutuchající koncertní energii i charismatickou osobnost obdivovat na sedm tisíc lidí a byl to opět nezapomenutelný zážitek.

Do Plzně jsme přijely s kamarádkou už den předem, abychom všechno v klidu stihly a mohly si také prohlédnout město. V den koncertu jsme se v dostatečném předstihu vydaly směrem Lochotín a už cestou k amfiteátru jsme zaslechly důvěrně známé tóny - zkoušelo se na večerní koncert. Pohled do prázdného hlediště v žáru popoledního slunce nás dostatečně nabudil, i když horko bylo vražedné. Do areálu se mělo vpouštět ve čtyři hodiny odpoledne, tudíž nás čekalo několik hodin strávených před jeho branami a celkem nás udivilo, že kromě jednoho fanouška, kterého jsme znaly z Brna, před amfiteátrem nikdo nebyl. Ani jsme netušily, jak snadné bude zajistit si první místa u vstupu a tím pádem i ta nejlepší u pódia.

Počasí se ovšem rozhodlo otestovat naši odolnost a zhruba po hodině čekání se spustil prudký déšť, k němuž se přidala vydatná letní bouřka. I na tyto situace jsme byly vybaveny a připraveny (zejména po propršených Colours), více nás však znepokojovalo pomyšlení, že by tento stav mohl nepříznivě ovlivnit samotný koncert. Naše prosby k nebi byly vyslyšeny, nebezpečí bouře po čase zažehnáno, počasí nás však později ještě několikrát potrápilo. Nic z toho nám však už nemohlo překazit radost - zejména ve chvíli, kdy jsme spolu s dalšími nadšenci pronikli do nitra amfiteátru a usídlili se v první řadě uprostřed. Tentokrát nenastala u vstupu žádná tlačenice ani průtahy s lístky ( i když chlapec, který nás jako první "čekoval", zápasil se čtečkou a podařilo se mu ji zprovoznit až napodruhé), takže jsme asi museli vypadat komicky při našem úprku prázdným areálem - což jsme také později komentovali s podivem, že tu není víc takových bláznů, kteří si na Planta chtějí zajistit ta nejlepší místa. Myslím, že v zahraničí bychom to lehké neměli. Fanoušci u nás nejsou zřejmě tak akční, což se nakonec projevovalo i v jejich reakcích během samotného koncertu.

Robert Plant v Plzni

***

---

Celý večer zahájila předkapela - publikum bavil od osmi hodin britský zpěvák, skladatel a pianista Mike Sanchez s bandem The Portions. S Plantem ho spojuje láska k rythm and blues i dlouholetá spolupráce - Sanchez s ním vystupoval už v roce 1986 coby člen The Big Town Players (v té době mu bylo dvaadvacet) a o Vánocích 2006 u příležitosti krátkého oživení Plantovy staré sestavy The Honeydrippers, která odehrála dobročinný koncert na podporu léčby Jackie Jenningse v Kidderminsteru. O rok později sehrál roli předskokana také v Londýně v rámci jediného koncertu Led Zeppelin konaného na počest zakladatele společnosti Atlantic Ahmeta Erteguna. Na současném evropském turné rozehřívá publikum směskou starých rokenrollových fláků podaných jak hudebně, tak i vizuálně v duchu doby, kdy tyto skladby vznikaly. Obtloustlý Sanchez vizáží připomíná trochu Elvise, je to suverénní showman a na něm i na kapele je vidět, že jsou na velké publikum zvyklí a že hrají s naprostým přehledem. Myslím, že to byl dobrý začátek, který všechny rozproudil a soudě podle reakcí publika rozhodně nenudil. Vedle zvukaře si koncert užíval také John Baggott.

Mike Sanchez

***

Recenze koncertu Roberta Planta (97%)

Pokud se podíváte na setlisty z Plantova letošního evropského turné, asi vám dojde, že nemá cenu dopředu hádat, co se bude hrát. Robert Plant se svou kapelou Sensational Space Shifters vydal v září 2014 výborné album Lullaby and... The Ceasseles Roar, které představil českým fanouškům téhož roku na Colours of Ostrava a zde také sbíral obrazový materiál k živému klipu k singlovému hitu Rainbow. Je jisté, že nové album tvoří tu větší, tu menší část koncertních setlistů Roberta Planta - on však má k dispozici nepřebernou studnici vynikajících skladeb, a to ať už ze své sólové dráhy, či z dob Led Zeppelin. "Na Planta" se však chodí i z důvodu obdivu k jeho osobnosti - jeho nezaměnitelné charisma, noblesní vystupování, hudební znalosti i perfektní pódiová prezentace celé kapely budí obdiv a nabíjí posluchače neuvěřitelnou energií. Jemu stačí vyjít na pódium, aby davy šílely jen z jeho přítomnosti... a když začne zpívat, je to, jako by se otevřelo nebe. Mimochodem - když už jsme u toho, nebe během koncertu pustilo jen pár nesmělých kapek, i když obloha celý podvečer byla na spadnutí.

Vše začalo o čtvrt na deset tarantinovským intrem, po němž už se na pódiu objevila kapela a za velkých ovací rozbalila bluesový Lemon Song. Pak už bylo jasné, že se musíme vydat na cestu - come on! Následující Turn It Up se svou temnou, zemitou atmosférou a opakujícím se riffem nás přenesl do současnosti - pochází z nejnovější desky - ovšem v zásadě jsme zůstali při bloudění krajem Charlese Pattona a všech velkých bluesmanů, k nimž se Plant na své hudební dráze hlásí a obrací. Bylo to bloudění hudební krajinou, která v jeho podání ztrácí hranice a v níž je možno přecházet postupně z Ameriky do Anglie a z Irska až do západní Afriky.

Robert Plant & Sensational Space Shifters

***

Black Dog, tato nesmrtelná koncertní stálice, se pomalu rozjížděla se zvukovým podkresem elektronického mága Johna Baggotta, který probublával pod jejím rockovým základem - uprostřed písně však nastoupil na pódium gambijský virtuoz Juldeh Camara se svými housličkami ritti a za jejich kvílivého zvuku přivedl skladbu k extatickému vrcholu. Singl Rainbow uvedl Robert Plant vzpomínkou na Colours of Ostrava a dle ohlasů bylo znát, že nejen zeppelinovské fláky publikum přivádí do varu. Rytmická Rainbow v kontextu s počasím dokonale souzněla a někteří lidé se dušovali, že ji doslova viděli na obloze.

Střídání jedné sólové písně a jedné od Led Zeppelin bylo dodrženo i při zařazení What Is And What Should Never Be, která otevírala Plantovo vystoupení na Colours v roce 2014. Na této skladbě se dá docela dobře pozorovat jeho práce s hlasem - od dob, kdy dosahoval závratných výšek, přece jen uplynula drahná řádka let. Robert Plant je zpěvákem, jenž dokonale zvládá dynamiku a dokáže v jedné písni vystřídat několik hlasových poloh - od té vypjaté až k šepotu, což nakonec předvedl i v Plzni.

Jako další v pořadí zazněl Enchanter z alba Mighty Rearranger (2005) a já se rozplývala štěstím. Album Mighty Rearranger je pro mě jedním z milníků Plantovy tvorby, navíc je to deska, kterou nahrál s kapelou Strange Sensation a jejich koncert v Praze byl pro mě jakousi "plantovskou" premiérou. V této skupině se objevili jeho současní spoluhráči - Justin Adams, kytarista, specialista na arabskou hudbu a producent, klávesák John Baggott býval spoluhráčem britských triphopových Portishead, působil v Massive Attack a také skládal filmovou hudbu, Billy Fuller hrál ( stejně jako v současnosti) na baskytaru a stejně tak vynikající kytarista Liam "Skin" Tyson je stále součástí Plantova ansámblu. Změna proběhla pouze na místě bubeníka - Cliva Deamera vystřídal jazzově laděný Dave Smith a novou posilou v kapele Sensational Space Shifters je již zmíněný Juldeh Camara z Gambie, který kromě hry na ritti také zpívá. Enchanter byl rovněž skladbou, u níž bylo nejvíc znát, jak se fanoušci orientují v sólové tvorbě Roberta Planta - myslím, že patří mezi ty méně známé. Publikum nabudila vsuvka z Dazed and Confused, která plynule přešla do Juldehova šamanského zaříkávání doprovázeného synchronizovanou hrou na africké rámové bubny.

Zleva: Robert Plant, Billy Fuller, Juldeh Camara, Justin Adams

***

Going to California - nádherná a něžná skladba, kterou kdysi Led Zeppelin věnovali Joni Mitchell, mi vehnala slzy do očí. S akustickým doprovodem Skina Tysona na kytaru a Justina Adamse na mandolinu se tato píseň aranží asi nejvíce podobala původní zeppelinovské verzi a procítěný Plantův hlas ji korunoval na jednu z královen koncertu, alespoň v srdcích posluchačů. Své přiznání k bluesovým hrdinům Plant opět potvrdil v No Place to Go Howlina Wolfa.

Další skladbou, která se neobešla bez slz, byla Babe i'm Gonna Leave You. Předehra Skina Tysona na akustickou kytaru v rytmu španělského flamenka byla podkreslena jemným zvukem kláves, a pak... Samozřejmě, když začal Plant zpívat to své "Babe, Babe..." šlo to ze mě samo. Byla to vzácná chvíle, plná něhy a také trochy smutku. V duchu jsem si říkala, jestli to není naposledy, co ji můžu slyšet naživo a vzpomněla si také na to, jak jsem ji nedávno při sledování záznamu z Glastonbury celou probrečela. Little Maggie mě však vzápětí svou rozvernou náladou vrátila ze slzavého údolí zpět k dobré náladě. Tleskání do rytmu, skotačivé mezihry s irskou příchutí... tato skladba, ač z nové desky, je koncertní stálicí a nikdy nezklame.

Fixin' To Die stejně jako loni v Brně byla příležitostí pro Justina Adamse, aby předvedl svá kouzla s kytarou a vyvolal bouři nadšení v hledišti (úžasný to pán!) a pro Roberta? Dokonalé frázování, energie na sto procent! Koncert se však blížil do finále a nás čekala nesmrtelná Whole Lotta Love. Pozvolný rozjezd s citací ze Spoonful dráždil publikum a když pak vytryskl onen památný kytarový riff, doslova se zbláznilo. V mezihře si posluchač asi nejlépe uvědomil, jak chytře Plant spojuje blues s world music a jak to všechno do sebe krásně zapadá. Bohužel se nezadržitelně blížil konec, což signalizovala pozdní noční hodina ( koncert byl povolen pouze do jedenácti) a po asi dvouminutovém řevu a tleskání se kapela vrátila na přídavek. Z časových důvodů byl pouze jeden a to Rock and Roll - zajímavý byl úvod s Plantovým jakoby ledabylým zpěvem, a pak energická jízda, při níž si publikum snažilo vykřičet hlasivky v památném refrénu "lonely, lonely, lonely time". A to už byl konec, slzy v očích a dojaté potřásání si rukou s okolostojícími. Opět jeden skvělý a nezapomenutelný zážitek za námi a spousta euforie a nadšení v srdci.

V ohnivém osvětlení...

***

Pokud bych měla srovnávat plzeňský koncert s loňským z Brna, asi bych k tomu řekla jen jedno - Brno bylo podle mého názoru komornější ( i prostředím) a možná co se týče reakcí fanoušků i vřelejší. Těžko se mi to však posuzuje, protože jsem se soustředila výhradně na dění na pódiu, pouze při letmých pohledech do jeviště mi publikum přišlo hodně statické, což je možná také dáno věkovým průměrem fanoušků. Přece jen publikum stárne, i když jsem viděla i mladé tváře a dvě dívky dokonce překvapily a házely na pódium květiny. Oba koncerty však dokazují, že Robert Plant je umělcem, který umí překvapit a jenž přesně ví, kam chce v hudbě směřovat. Rozhodně to nejsou vyšlapané cestičky, které ho vedou na hudební pouti stále dál a to je moc dobře.

Plachtu jsme vyráběly s kamarádkou u mě doma, bez ní by to nešlo...:-) Celou dobu koncertu byla pověšena na zábranách a kromě ní jsme vytáhly i loňskou z Brna - s nápisem Ostrava, to po jeho zmínce o Colours. Potěšující bylo, že Robert si našeho vzkazu všiml a s rukou na hrudi a pokynutím hlavy nám poděkoval za přízeň.:-)