Colours of Ostrava 2016 - den první

Ještě před pár dny jsem tu nadšeně referovala čtenářům o tom, co si nenechám ujít na festivalu Colours of Ostrava a dnes už je po všem. Je to zvláštní - celý rok se těšíte, a pak všechno uteče jako voda. Přirovnání letos víc než výstižné, protože vody jsme si užili dosyta. Dokonce jsem někde četla, že pro letošek by se Colours měl jmenovat Pláštěnkový festival - prodejci pršiplášťů jistě zajásali, stejně tak by nad tržbami museli plesat i obchodníci s obuví, kdyby se na poptávku lépe připravili. V Ostravě po tomto víkendu už nezbyla ani holínka - lidé je zkrátka vykoupili. Co se týče počasí, šlo jednoznačně o jeden z nejchladnějších a nejméně vlídných ročníků. Ani to nás ale neodradilo a nezbavilo dobré nálady, s níž jsme se vrhli do víru festivalového dění.

Takto to vypadalo v areálu první den odpoledne....

***

---

Ve čtvrtek jsme za největšího lijáku dorazili k branám festivalu a za krátkou chvíli promokli tak, že nám ani pláštěnky nepomohly. Zatím poloprázdný areál deštěm zešedl a místy se tvořily obrovské kaluže a blátivá místa - naštěstí na prostranstvích před scénami byl pevný povrch nebo struska, která vodu částečně propouštěla. Hned první den nás čekaly velké koncerty - Jirka si vybral mladé rockery Nothing But Thieves, o nichž info v brožurce básnilo jako o směsi Led Zeppelin, Muse U2 a Radiohead a společně jsme pak chtěli zajít na Tame Impala a M83. Já však na úvod zvolila něco z kotlíku world music a sama se vypravila na malou Agrofert Fresh stage, která je schovaná pod trubkovím Vysoké pece číslo 1.

Joel Sebunjo k nám přijel až z Ugandy a přivezl sebou kromě své speciálně upravené elektrifikované kory i kapelu Sundiata, složenou ze tří členů. Za sebou má tento mladý hudebník spolupráci s mnoha veličinami africké hudby (Youssou N'Dour, Salif Keita, Miriam Makeba, Oliver Mtukudzi, Toumani Diabaté) a také nové album I speak luganda ( Mluvím lugandsky), které vyšlo v loňském roce a jež na Colours také zaznělo. Koncert patřil k těm menším a samozřejmě se nedostal do hledáčku médií, které opěvují (či haní) především velké hvězdy. Je pravdou, že ozvučení na Agrofertu mohlo být lepší - zvuk se poněkud tříštil a rezonoval v kovu, ale to je bohužel daň za umístnění scény.

Joel Sebunjo

***

A z Afriky jsem se přesunula zpět do centra dění - tedy k druhému největšímu pódiu, kde právě probíhal koncert Nothing But Thieves. Přicházela jsem zrovna ve chvíli, kdy hráli cover Where is my Mind od Pixies a uprostřed obrovské kaluže si volný prostor užíval chlapec na vozíčku a dvě dívky v gumácích. Tedy - ne že by byli na koncertě sami, ale publikum bylo poměrně prořídlé. Informace z letáčku, které slibovaly rockovou senzaci, byly zřejmě hodně nafouknuté - nebo prostě chlapci neměli štěstí na zvukaře. Navíc už při poslechu jejich skladeb na youtube jsem měla pocit, že hrají dost jednotvárnou hudbu a vystoupení to jen potvrdilo - v čemž jsme se shodli s Jirkou, který ho viděl celé.

Tame Impala způsobili trochu rozruch a poskytli novinářům námět na titulek - všude se psalo o tom, že nás zdravili jako Čečensko. Přitom šlo o nepodstatné přeřeknutí, kdy frontman kapely Kevin Parker špatně vyslovil nám nepříliš sympatický název Czechia jako "Čečia", za což se vzápětí omluvil. Jejich hodinu a čtvrt trvající festivalový set zahrnoval téměř z poloviny písně z nového alba Currents, objevily se též kousky z předchozích desek - jako kupříkladu songy Elephant či Alter Ego. V závěru zazněla Feels Like We Only Go Backwards, která si vysloužila asi největší ovace - a také spršku konfet, které se snášely do publika jako barevný déšť. Tame Impala mi připomněli svou psychedelickou show částečně The Flaming Lips, kteří na Colours vystoupili v roce 2012 - vystoupení bylo ale méně okázalé a o vizuální efekty se postaraly pouze obrazce na obřím plátně. Byl to příjemný hudební výlet, v němž se prolínala minulost s přítomností.

Tame Impala

***

Následující kapela M83 je zařazována do škatulky elektronické muziky, nahráli také soundtrack k sci-fi snímku Oblivion (2013). Jejich hudbu bych charakterizovala jako pompézní, rozmáchlou a hymnickou - a na koncertě představili kolekci svých největších hitů. Bylo to velmi vydařené vystoupení, okořeněné klasickými rockovými nástroji i doprovodem francouzské zpěvačky Mai Lan, která si zazpívala na posledním albu Junk. Energie z nich jen sršela - ať už při euforických rytmických kreacích mladinkého Jordana Lawlora (hrál také na elektrickou kytaru), či při dokonalé souhře baskytary s bicími. Publikum mohlo být spokojené; na závěr si dosyta zatančilo a mohlo zcela zapomenout na pošmourné a nevlídné počasí prvního dne. Z festivalu jsme odcházeli po jedné hodině a těšili se na další zážitky.

M83

***