Colours of Ostrava 2016 - den druhý
V pátek se počasí umoudřilo a i když jsme sebou stále tahali pláštěnky, naštěstí jsme je nepoužili. Odpoledne se dokonce ukázalo slunce, což samo o sobě vzbuzovalo daleko příjemnější představy - takže jsme se s chutí pustili do hudební nabídky druhého dne. Naše choutky se ale opět lišily: Jirka se vypravil na Drive stage, která se oproti loňsku přestěhovala ze stanu na otevřenou plochu a já zamířila na koncert Mbongwana Star, jenž uvaděč z hlavního pódia avizoval jako bezbariérový. Dvě dívenky čekající vedle mě na začátek to evidentně nepochopily a divily se, proč nejsou odstraněny zábrany :-)
Páteční počasí k nám bylo vlídné...
***
Mbongwana Star si vytáhli Černého Petra. Bohužel v průběhu jejich vystoupení dvakrát vypadl zvuk, což je donutilo opustit scénu předčasně, než se závada vyřeší. Byla to škoda, protože jejich energická show s rockovým základem a pouličními halekavými popěvky vytvářela mezi pódiem a publikem jakési neviditelné spojení. K tomu si připočtěte dva postarší maníky na vozíku, kteří tančí celým tělem a snaží se dát do toho všechno. Nebyl to šťastný začátek... Po koncertech jsme se opět sešli, abychom si sdělili dojmy. Jirka si pochvaloval The Electric Swing Circus, který prý byl pojat opravdu cirkusovým stylem s vyvoláváním každé další písně. U piva jsme posedávali u hlavní scény, kde zatím hrála teprve devatenáctiletá norská zpěvačka Aurora Aksnes, jež zaujala publikum především svou odzbrojující upřímností, a chystali se na koncert My Baby.
Mbongwana star
***
***
***
***
Jednoznačně nejlepší vystoupení celého dne předvedlo tohle trio z Nizozemí, jež tvoří sourozenci Cato a Joost van Dyck a kytarista Daniel (Da Freez) Johnston. Jejich poslední album Shamanaid se nese v duchu psychedelického putování prostorem a časem v duchu té nejlepší bluesové tradice, přičemž nemáte pocit, že tohle už jste někde slyšeli. Naživo předvedli My Baby opravdu explodující vystoupení, jemuž vévodila frontmanka Cato s kytarou i houslemi a průrazným vokálem, a na malou scénu přilákalo tolik lidí, že je nestačila pojmout. Měla jsem štěstí - dorazila jsem včas a zajistila si dobré místo. Pro mě jeden z vynikajících zážitků, a pokud My Baby ještě někdy zavítají do České republiky, ráda si to zopakuji.
Takto to vypadalo před koncertem My Baby a lidé stále přibývali...
***
***
Cato van Dyck
***
***
***
Nadšení z koncertu mi trochu zkalilo poznání, že u Vysoké pece není v podstatě kam si odskočit. Bloudila jsem asi dvacet minut, až jsem to nakonec vzdala a s vypětím všech sil se dobelhala k největšímu stanovišti Toi-toi budek u Drive Stage. Nadávala jsem v duchu jak špaček, dokonce ani Gong jako poslední záchrana nezafungoval, neboť sympatická slečna nás všechny vracela, že mají zavřeno. Myslím, že jsem letos nebyla jediná, kdo zaznamenal tento triviální problém - který ovšem v případě nutnosti dokáže pořádně potrápit. Pokud se festival zvětšuje, nechápu tuto politiku.
K hlavní stage jsem dorazila krátce poté, co začala hrát ANOHNI - další interpret(ka), která vyvolala rozporuplné reakce podobně jako loni Bjork. Bylo vidět, že spousta lidí nebyla připravená na takovou smršť emocí a zároveň na jistou odtažitost vystoupení, a tak před pódiem stálo značně prořídlé publikum. ANOHNI před čtyřmi lety vystoupila na Colours - ještě s mužskou identitou a jménem Antony Hegarty - a tehdy nás její vystoupení velmi zasáhlo. Nyní na pódiu stála s rozpřaženýma rukama, jako by chtěla obejmout celý svět - ale do tváře jí vidět nebylo. Skrývala se v tmavé peleríně a otočená zády k lidem deklamovala své texty plné bolesti nad stavem současného světa, chvílemi se i ztrácela ve tmě jeviště. Na to nebyl po většinu času namířen jediný reflektor, všechna světla se soustředila na projekci. Na plátně se během koncertu střídaly zoufalé a plačící tváře žen, jejichž prostřednictvím ANOHNI promlouvala k publiku - a opravdu to působilo velmi depresivně. V závěru už jsem se neubránila slzám. Vystoupení bylo věnováno obětem z Nice, jak jsme se později dozvěděli.
ANOHNI
***
S Jirkou jsme poté v už chladné noci čekali na poslední koncert, který se měl v pátek konat - a to totiž Of Monster and Men. Diametrálně jiný zážitek než ANOHNI, také tomu odpovídal narvaný kotel. Pro mě celkem zapomenutelné vystoupení této islandské partičky, kterou si asi ani po koncertě neoblíbím. Jirkovi se však líbili moc - sto lidí, sto chutí. A pozdě v noci už hurá domů ( ať žijí posílené tramvajové spoje!) trochu se prospat na další, velmi náročný den.
Of Monster and Men
***
Komentáře
Okomentovat